Neználek ve Slunečním městě

Kapitola 9 RADIOLA

  Pásový motocykl se liší od obyčejného hlav tím, že se nepohybuje na kolech, ale na housenkovém pásu jako pásový traktor. Ovšem traktory mívají pásy dva, kdežto motocykl jeden, takže při jízdě je potřeba udržovat rovnováhu jako na kole. Na traktorech jsou pásy kovové, na motocyklech z gumy. Proto jezdí takový motocykl úžasně měkce, velmi rychle a je nadmíru pohyblivý. Pásový motocykl může jezdit i po té nejhorší cestě, a dokonce i tam, kde vůbec žádná cesta není. O tom všem vyprávěl našim cestovatelům jejich nový známý. Když se dověděl, kam.jedou, měl z toho velikou radost a prozradil jim, že je také ze Slunečního města a že se jmenuje Pšenda. Ve chvilce přijeli ke kopci a hnali se nahoru. Svah byl tak strmý, že Strakáček, který seděl vzadu, začal sjíždět ze sedadla. Nakonec ucítil, že už nemá skoro na čem sedět, a křikl: "Hej, zastavte! Nebo spadnu!" Ani to nestačil dopovědět - a bum! Pšenda ještě v kopci zastavil a honem běžel Strakáčkovi na pomoc. Neználek a Knoflenka za ním. Když viděli, že je Strakáček celý, byli rádi a Pšenda řekl: "Vidíte, tohle je další veliká přednost pásového motocyklu: že nemá kola. Sedlo může být nízko nad zemí, a tak se při pádu nikdy neuhodíte tolik, jako kdybyste spadli z obyčejné motorky." Naši cestovatelé stáli teď zase na kopci a znovu spatřili ty zvláštní kruhy, které viděli už dřív. "Ach!" zvolala Knoflenka, a dokonce zatleskala. "Už jsem na to přišla: ty kruhy - že to jsou pole, co orají ty vaše stroje? "Správně," potvrdil Pšenda. "Černé kruhy tamhle vpravo, to jsou čerstvě zoraná pole, na nich ještě nevyrostlo nic. Kde se už objevilo osení, tam jsou kruhy zelené. Červené kruhy jsou maková pole a žluté, to jsou kvetoucí pampelišky."

 "A ty bílé?"

 "Ty bílé jsou taky pampelišky, ale už odkvetlé, s pápeřím."

 "A proč sejete pampelišky? Copak jsou k jídlu?" podivil se Neználek. "To ne, ale z kořenů vyrábíme gumu, z lodyh všelijaké plastické hmoty, vláken používáme k výrobě tkanin a ze semen lisujeme olej."

 "Víte," řekl Pšendovi Strakáček, "něčemu trošku nerozumím. To chápu, že ta barevná kola jsou pole, kde roste - no dejme tomu mák nebo pampelišky, ale tamhle v dálce je celá krajina jako hrášková. Co to je?"

 "Ty mrňavé hrášky jsou zrovna taková kulatá pole, jenže daleko, a tak se zdají malinkatá."

 "Nu co, to je každému jasné," řekl Strakáček. "Ale tamhle ještě dál jsou takové docela mrňavé ďobky, nějaké kapičky a tečky nebo co."

 "Taky pole, ale protože jsou ještě dál, tak se zdají ještě menší."

 "A kolik je vůbec potřeba strojů na takovou spoustu polí ?" zeptala se Knoflenka. "Deset," odpověděl Pšenda. "Deset strojů?" podivil se Neználek. "To není možné!"

 "Ujišťuji vás," řekl Pšenda, "že tohle všecko, co vidíte, zoralo deset strojů, které mám na starosti: Poloměrka, Toulavka, Planetka a ty ostatní."

 "Ale vždyť je to jistě aspoň tisíc polí!"

 "Kdepak tisíc, mnohem víc. Počítejte: Jeden stroj dokáže obdělat za hodinu jedno takové kruhové pole. Když bude pracovat denně deset hodin, zorá deset polí. Deset strojů obdělá tedy za den sto polí. Za deset dní je to desetkrát tolik, to je tisíc. Když sklízíme za rok průměrně tři úrody, střídá se období orby asi tak po stu dnech. Za sto dní to tedy dělá ještě desetkrát víc, to znamená deset tisíc polí."

 "Deset tisíc polí!" zvolal Neználek. "Páni, to je přece víc než hvězd ! A to všecko vy sám?"

 "Sám ne, je nás pět. Pracujeme na čtyři směny a pátý den máme volno."

 "To už je prašť jako uhoď !" mávl rukou Neználek. "Teď uvidíte při práci ještě podivuhodnější stroj," řekl Pšenda. Cestovatelé znovu nasedli na pásový motocykl a za chviličku vyjeli na vrcholek dalšího kopce. Za ním se objevilo široké údolí. V něm už nebylo vidět jednotlivé barevné kruhy, hrášky a tečky - celé údolí zabíral jeden ohromný kruh. Začínal nedaleko od úpatí kopce a končil v dálce na kraji lesa. Kruh jako by se skládal z jednotlivých prstenců a náramně se podobal planetě Saturnu, jak ji známe z knížek o hvězdářství. Uprostřed stála kulatá bílá budova obklopená širokým černým prstencem. Kolem černého byl zlatožlutý, pak ještě širší zelený a nakonec, po vnějším obvodu, další a největší černý. "Celé tohle pole obdělal jeden jiný radiokombajn na setí pšenice," řekl Pšenda. "Zjara začal obdělávat půdu kolem té bílé budovy uprostřed a postupně zabíral pořád šíř a šíř. Za pár dní se tam už zazelenalo osení, pak pšenice nasadila klasy a začala zrát, ale kombajn oral dál. To už se uprostřed pustil do práce žňový kombajn. Taky jezdí v kruhu a sklízí pšenici podle toho, jak dozrává. Vidíte ten černý kruh kolem té bílé budovy? Tam je už pšenice sklizená. Žlutý prstenec, to je dozrávající pšenice, a ten zelený je ještě nedozrálá. Vnější černý kruh je čerstvě obdělaná půda, tam ještě osení nevzešlo."

 "A ta bílá budova uprostřed?" zeptala se Knoflenka. "To je obilní skladiště a mlýn. Tam se zrní sváží, uskladňuje a mele. Nahoře na skladišti je radiomagnet. Vidíte? Ta věžička jako maják."

 "A kde je ten radiokombajn?" zeptal se Neználek. "Tamhle vlevo, na kraji pole. Odsud je ho špatně vidět, ale hnedka pojedeme blíž." Znovu nasedli na motocykl, sjeli s kopce, projeli po kraji zoraného pole a zastavili se u kombajnu. Vypadal na první pohled jako obrněný autobus s jakýmisi čtverhrannými trychtýři nahoře. Neměl ani okna, ani dveře, ani kola, a navíc se ještě skoro do poloviny zaryl do země. V přední části stroje byl široký otvor s otáčivým nožem. Jak se kombajn pohyboval, odkrajoval půdu, železné mechanické ruce, takové, jako mívají shrabovačky sněhu, ji i s trávou v jednom kuse nahrabovaly a strkaly to všecko do předního otvoru. Nad otvorem byl nápis: RADIOLA. "Všimněte si, prosím," upozornil je Pšenda, "že vidíte jen, jak hlína mizí v kombajnu - a pak už nevidíte nic."

 "Docela správně, jinak už nevidíme nic," potvrdil Strakáček. "A co se děje uvnitř?" zeptal se Pšenda a sám si odpověděl: "Uvnitř se země kypří, pečlivě se promíchává s hnojivem, s přihnojovačem a s osivem a kromě toho se tam ničí semena plevele a larvy škodlivého hmyzu. "Jak, prosím vás?" zajímal se Neználek. "Larvy ultrazvukem a semena plevele se jednoduše spalují. Pak už nemohou vzklíčit. A teď se podívejte na stroj zezadu. Vidíte tady stejné široký otvor jako vpředu. Sype se z něho zkypřená hlína už s osivem, s přihnojovačem a hnojivem. A tak, kudy kombajn projede, tam je pole zorané i zaseté. Stroj pracuje celých čtyřiadvacet hodin, ve dne v noci, v dešti, v parnu i v zimě. To je samozřejmě velmi hospodárné."

 "A to tedy na tenhle kombajn nikdo nedohlíží?" zeptal se Neználek. "Jakpak by ne, na práci Radioly se musí také dohlížet, ale na dálku," řekl Pšenda. "Vidíte vpředu tu zrcadlovou kouli? To je kulovitá obrazovka televizní vysílačky. Odráží se v ní kombajn a celé okolí, to všecko se vysílá do ústřední radiokombajnové stanice a kombajnér tam na zrovna takové kulovité obrazovce televizního přijímače vidí kombajn, i co se děje kolem. Radiosignálem může stroj kdykoli zastavit, spustit nebo s ním zahnout, když třeba potřebuje zčistajasna objet nějakou překážku a tak."

 "A proč sedí kombajnér na ústřední stanici ? Copak nemůže sedět tady?" zeptala se Knoflenka. "Kdyby kombajnér řídil jenom jeden stroj, klidně by mohl být tady, jenže on jich řídí šestnáct na různých polích v okolí Slunečního města. Na ústřední stanici má šestnáct takovýchhle kulovitých televizorů a pozoruje současně práci všech těch šestnácti radiokombajnů."

 "A kde je ta ústřední stanice?" zeptala se Knoflenka. "Ve Slunečním městě, v Západní ulici."

 "Tohle je mi zajímavé!" zasmála se Knoflenka. "To tedy můžete obdělávat pole a nevytáhnout přitom paty z města?"

 "Správně," potvrdil Pšenda. "A dokonce na šestnácti kombajnech a na šestnácti různých místech pořádně daleko od sebe. "Moc by mě zajímalo, co asi vidí kombajnér na obrazovce na té stanici," zamyslil se Neználek. "Přesně, co my tady na téhle. Vidíte, odráží se v ní přední část stroje s nožem a s přihrabovači a půda vpředu a kolem celá obloha - a dokonce i my. A to všecko vidí i kombajnér na stanici. Podívejte, teď mu dám signál, aby zastavil stroj." Pšenda si stoupl před kombajn a zvedl ruku. Stroj se okamžitě zastavil, šum motoru utichl a něčí hlas se jako ze studny zeptal: "Co se stalo?"

 "Ale nic!" zavolal Pšenda. "Zkouška vysílačky."

 "Vysílačka v pořádku!" odpověděhlas. "Pokračujte v práci!" řekl Pšenda a poodešel stranou. Motor znovu zahučel a stroj se rozjel. "Zajímavé!" řekla Knoflenka. "Takže ten stroj nejen vidí, ale dokonce i slyší a mluví."

 "Kdepak stroj - to kombajnér," odpověděl Pšenda. "Na kombajnu je zamontován reproduktor a mikrofon. A rádiem se přenášejí signály odtud na stanici a ze stanice sem. Když kombajnér zapojí rádiové spojení, slyší, co si tu povídáme, a my zas můžem z reproduktoru slyšet, co říká on."

 "No vida - tak jaképak divy!" řekl Strakáček. "Jako u telefonu."

 "A na co vlastně jezdí tyhle kombajny: na líh - nebo snad dokonce na atomy?" zeptal se Neználek. "Ani na líh, ani na atomy," odpověděl Pšenda, "ale na radiomagnetickou energii." Co to zas je? "Něco jako elektřina, jenomže ta se rozvádí po drátech, kdežto radiomagnetická energie jen tak vzduchem."

 "A ještě něco mě zajímá," řekl Neználek. "Říkáte, že kombajnér na ústřední stanici vidí všecko, co se odráží v tuhleté zrcadlové kouli. Já se tam odrážím taky, to teda vidí i mě?"

 "Ovšem," potvrdil Pšenda. Neználek se zamyslil, co by se tak asi stalo, kdyby najednou vyplázl na kombajnéra jazyk. Kombajnér je přece daleko - co by mohl dělat ? Přišel blíž, vyčíhal si vhodný okamžik, kdy se nikdo nedíval, vyplázl jazyk a ještě se zašklebil. "Fuj, že ti není hanba!" zahřměl hlas z reproduktoru. Neználek se zastyděl. Zachichtl se, aby skryl rozpaky, a zabručel: "Já chtěl jenom zkusit, jestli mě kombajnér vidí, nebo ne. No - zřejmě vidí."

 "Vidí, vidí, teď už to aspoň víš najisto," odpověděl mu Strakáček. "Já nerozumím jenom jednomu. Chápu, co je to ta radiomagnetická energie, jak se řídí ten kombajn na dálku, jak kombajnér vidí a slyší, co chce, a dokonce rozumím i tomu, jak se v kombajnu kypří hlína a jak se míchá se zrním, ale odkud se v tom kombajnu to zrní bere - a ještě k tomu hnojivo - to mi tedy nejde na rozum."

 "No to je přece docela jednoduché!" zasmál se Pšenda. "Dvakrát denně se sem vozí na nákladních autech osivo, přihnojovali a hnojivo a nasype se do trychtýřů nahoře na kombajnu."

 "Pak se teda doopravdy není čemu divit!" zvolal Strakáček. "Jo, kdyby se tam to zrní nesypalo a jen se z něho pořád hrnulo ven - to by pak bylo něco k divení!" Tím skončila prohlídka kombajnu a naši cestovatelé se vydali na zpáteční cestu. Tentokrát Pšenda kopce radši objel, aby Strakáček na svahu nespadl podruhé. 

Kapitola 10 KONEČNĚ U CÍLE

  Za chviličku seděli už Neználek, Knoflenka a Strakáček ve svém autě. Rozloučili se s Pšendou a rozjeli se, jak se říká, vstříc novým dobrodružstvím. Kruhová pole brzo skončila a po stranách cesty se tu a tam objevily domy. Byly nízké, ne vyšší než jednopatrové, ale náramně krásné: s vysokými, pestře nabarvenými špičatými střechami, s verandami, s balkónky a důmyslnými věžičkami na střechách. V zahrádkách stály besídky a kvetly tam rozmanité květy. Čím jeli cestovatelé dál, tím víc domů přibývalo. Silnice se nepozorovaně změnila v širokou ulici. Domy po obou stranách byly stále vyšší. Na chodnících se objevovalo víc a víc človíčků a v jízdní dráze automobilů. Zanedlouho se už auta pohybovala po ulici v nepřetržitém proudu, překážela si navzájem a zastavovala se na křižovatkách. Jezdila tu auta, jaká už Neználek a jeho spolucestující viděli, ale byla tady i taková, s kterými se setkali poprvé. Zvlášť mnoho se jich podobalo dřevěným koním na hraní; stála také na čtyřech nožkách s kolečky. Človíčkové na nich jezdili docela jako na koni, nohy ve třmenech, a drželi se koní za uši. Místo očí měli ti koně reflektory a místo huby houkačky, kterými lekali zadumané chodce. Na koních se jezdilo po jednom i po dvou: jeden vpředu, druhý vzadu; ale byli i koníci čtyřsedadloví: to se pak zapřahali dva vedle sebe do páru. Kromě koníků jezdily ještě po ulicích takzvané šrouboběžky. Tahle auta měla místo kol závit, vlastně šroub jako od strojku na maso. Když se ten závit otáčel, auto jelo. Pak tu bylo vidět rychloběžné tryskové kolečkové trubolety. Dlouhá trubice na čtyřech kolech se plnila raketovým palivem, to se spalovalo, spálené plyny vyrážely vzadu tryskou ven a trubolet na kolečkáche pohyboval. Trubolety se řídily kormidly na zadním konci trubice. Horké plyny z trysky se opíraly do plochy kormidla a trubolet mohl zatáčet, kam bylo potřeba. Kromě těchto dopravních prostředků zaplňovaly ulice Slunečního města pásové velocipédy a motocykly a všelijaké jiné stroje jak na kolový, tak na pásový pohon. Neználek se převelice zajímal o stroje a auta, a tak nevěděl, kam se dívat dřív. Jen taktak, že se kvůli tomu nesrazil s automobilem, který jel proti nim. "Radši se projdem chvíli pěšky, takhle si člověk vůbec nic neprohlédne," prohlásil nakonec. Zahnul k chodníku a zastavil. Vystoupili, vykračovali si po chodníku a rozhlíželi se kolem. Však se bylo na co dívat! Po obou stranách ulice stály překrásné mnohapatrové domy. Zdi zdobily umné vzory a nahoře pod střechami byly veliké obrazy malované jasnými pestrými barvami. Na mnoha domech stály sochy rozmanitých zvířat vytesané z kamene. Právě takové sochy byly i dole u vchodů. Po chodnících pospíchaly skupiny malíčků a malenek. Bylo slyšet smích a žerty. Odkudsi se ozývala hudba. Když ušli několik kroků, uviděli naši cestovatelé prazvláštní dům. Jednotlivá poschodí byla postavena terasovitě jako schody, takže obyvatelé prvního poschodí mohli chodit po střeše přízemí, obyvatelé druhého poschodí se mohli klidně procházet po střeše prvního a tak dále. Místo výtahu bylo v domě pohyblivé schodiště; dalo se po něm vyjet až do nejhořejšího patra. Pro zpáteční cestu byla na druhé straně domu skluzavka, úzký mělký žlab s koberečky, na nichž se sjíždělo dolů; u vchodu vedle pohyblivého schodiště jich ležela pěkná hromádka. Kdo jel po schodišti nahoru, vzal si s sebou kobereček, aby měl potom na čem sjet. Naši cestovatelé se nemohli vynadívat, jak obyvatelé, kteří se vraceli domů, vyjíždějí nahoru po pohyblivých schodech a jak ti, kteří odcházeli z domova, sviští dolů po skluzavce. "Co myslíš, že je lepší: jet nahoru po těch pohyblivých schodech, anebo dolů po koberečku?" zeptal se Neználek Strakáčka. "To by se muselo nejdřív vyzkoušet," řekl Strakáček. "Správně! Tak to vyzkoušíme."

 "A nebude to nebezpečné?" zeptala se Knoflenka. "Co tě nemá! Ostatní taky jezdí. No tak, vemte si každý jeden kobereček." Vzali si po koberečku, Neználek skočil na stupínek pohyblivého schodiště a za ním Strakáček s Knoflenkou. Za okamžik byli nahoře. Odvážně seskočili z pohyblivých schodů a vydali se po rovné střeše předposledního poschodí ke skluzavce. "Tak uhni, já jedu první," řekl Neználek Strakáčkovi a rychle si stoupl k žlabu skluzavky. "Proč ty?" podivil se Strakáček. "Kdo si to vymyslel, že se svezem? Já! A tak taky jedu první!" Strakáček Neználka odstrčil, rychle položil do žlabu kobereček a užuž si na něj chtěl sednout, když vtom mu kobereček zčistajasna ujel. Strakáček ho chtěl zachytit, ztratil však rovnováhu, padl do žlabu rovnou po hlavě a už frčel polomrtvý strachem po břiše za koberečkem. Za vteřinu byl dole, vyletěl do poloviny chodníku a zvedl celý oblak prachu. "No vida!" zavrčel, když se konečně zdvihl. "Hotový let do vesmíru!"

 "Tak co, pěkně ses svezl?" volal na něj shora Neználek. "Nádherně!" odpověděl Strakáček a plival prach. "Zkus to ty!" Neználek si položil kobereček na dno žlabu, opatrně si na něj sedl a jel. Skluzavka nebyla všude stejně šikmá, sklon se hned zvětšoval a hned zase zmenšoval. To aby se dalo v každém patře pohodlněji přistávat. Když se sklon zvětšil, ujížděl Neználek jako blesk. Polekal se a začal se chytat rukama za okraj skluzavky. Tak se stalo, že pod nim kobereček vyklouzl a sjel dolů sám, kdežto Neználek za ním uháněl po vlastních kalhotách. Nejlépe sjela Knoflenka. Pečlivě se posadila doprostřed koberečku, a když jela dolů, ani jednou se nechytla za kraj žlabu. Proto se jí to tak pěkně povedlo. Rozhodli se, že se sem ještě někdy přijdou povozit, a vydali se dál. Nutno říci, že ulice ve Slunečním městě byly mnohem širší než v ostatních človíčkovských městech. A zvlášť široké byly chodníky. V každém domě byla restaurace. Stolky nestály jen uvnitř, ale i venku na chodnících. Všude za nimi seděli človíčci. Obědvali, pili čaj, kávu nebo limonádu; něeří četli noviny a prohlíželi si obrázkové časopisy; jiní hráli loto, domino nebo dámu anebo ještě něco jinačího. Ale zvlášť mnoho tu bylo šachistů; ty bylo vidět všude, kde se jen dalo přisednout se šachovnicí. V parcích si človíčkové hráli na honěnou, na slepou bábu a na všelicos jiného. Ke každé restauraci patřila hračkotéka, kde byly uschovány stolní hry. Kromě toho byly v mnoha domech půjčovny, kde se půjčovala kola, motocykly, tenisové rakety, fotbalové a volejbalové míče, činky, ping-pony a kuželky. Hráče všech těchhle her bylo vidět na každém kroku : v parcích, na zvláštních hřištích i na dvorcích. Po pravdě řečeno - dvorky vlastně ve Slunečním městě nebyly; nebo správněji řečeno byly, ale ploty a ohrady mezi nimi ne; vrata se nikdy nezavírala, protože tam ani žádná nebyla; a jestli někde stály nizoučké plůtky, pak jenom na ochranu květin, a ne proto, aby někomu zahrazovaly cestu. To, že v městě nebyly ploty, náramně svědčilo zřizování tenisových dvorců, běžeckých drah, plaveckých bazénů, fotbalových, volejbalových, basketbalových a kriketových hřišť a kuželníků na dvorcích domů. Človíčkové mohli chodit docela volně z jednoho dvorku do druhého a hrát se sousedy nejrozmanitější hry. Samo sebou že to velice utužovalo zdraví a posilovalo svaly. Nejvíc ze všeho se našim cestovatelům líbilo, že skoro v každém domě bylo divadlo nebo kino. Zvláště hodně tam bylo loutkových divadel. Div ne na každém kroku se pestřily nápisy: VELKÉ LOUTKOVÉ DIVADLO, MAŇÁSKOVÉ DIVADLO, LOUTKOVÁ KOMEDIE, VESELÝ KAŠPÁREK a tak dále. Aby nebylo divákům v létě horko, byla v divadlech zařízena dvoustranná jeviště s dvěma oponami : jednou stranou vedlo jeviště do hlediště v domě, druhou stranou na ulici. A tak se mohli návštěvníci dívat na divadlo v zimě ze sálu a v létě přímo z ulice nebo ze dvora. Stačilo jen obrátit kulisy na druhou stranu, vynést židle a postavit je na čerstvý vzduch. Neználek šel, koukal kolem a co chvíli se srážel s chodci. Tuze ho to zlobilo. Kolemjdoucí, který se s Neználkem srazil, řekl zpravidla slušně: "Promiňte!", ale Neználek, místo aby zdvořile odpověděl:"Prosím, nic se nestalo!", nazlobeně vrčel: "Sakra, jděte k čertu!"

 "To je ale ošklivé, " řekla mu Knoflenka. "Když se ti někdo omluví, tak mu máš říct: Prosím!, a ne takovéhle ošklivosti."

 "Ty bys toho chtěla!" odpověděl jí uštěpačně Neználek. "Kdybych měl říkat kdekomu: Prosím!, ještě bych se nejspíš dočkal, že si mi někdo sedne třeba na hlavu." Zatím došli k vysokému domu s balkóny spojenými mezi sebou provazovými žebříky. Stejné žebříky vedly k balkónům i z oken horních a dolních poschodí. S žebříky, a ještě k tomu s lany napjatými na všechny strany, vypadal ten dům jako koráb s plným lanovím a připravený k vyplutí. Bydleli tu hasiči a neustále cvičili a šplhali po všech těch žebřících a lanech. Neználek si chtěl ten podivný dům jaksepatří prohlédnout, a protože byl malý a dům vysoký, musel zvednout hlavu, až mu sletěl klobouk. Shýbl se, aby ho zdvihl, ale vtom se přihodilo něco nepředvídaného. Zrovna v tu chvíli šel totiž po ulici malíček jménem Aršík a četl v chůzi knížku, která se jmenovala Neobyčejná dobrodružství podivuhodného housátka Blátka. Tenhle Aršík byl jeden z těch vášnivých čtenářů, co dovedou číst vždycky a všude: doma i na ulici, při snídani i při obědě, na světle i potmě, vsedě, vleže i vstoje, a dokonce i v chůzi. Knížka ho tak zaujala, že si ani nevšiml, jak se Neználek sehnul pro klobouk. Zakopl o něj a upadl, povalil i Neználka a bolestivě ho vzal nohou po hlavě. "No prosím, už je to tu: už si mi začínají sedat na hlavu!" zařval Neználek. "Ach ty osle!"

 "Kdože je osel? Já že jsem osel?" zeptal se Aršík a zdvihal se ze země. "A kdo jiný? Snad ne já?" křičel Neználek. "Nemohu s vámi souhlasit," řekl zdvořile Aršík. "osel, to je živočich na čtyřech nožkách a s dlouhýma ušima . . ."

 "Však vy jste taky čtyrnožec!"

 "Vyloučeno, čtyrnožec jste leda vy!"

 "Já že jsem čtyrnožec?" rozpálil se Neználek. "Tak já vám ukážu, kdo z nás je čtyrnožec!"

 "No tak dokažte, dokažte!"

 "A dokážu!"

 "Lžete! Nic mi nedokážete!"

 "Tááák, já teda lžu?" křičel Neználek, lý zadýchaný zuřivostí. Mávl kouzelnou hůlkou a řekl: "Chci, ať se tenhle človíček změní v osla!"

 "Vy byste . . .," začal Aršík. Chtěl říci: Vy byste toho chtěl! - ale zrovna při tom slově se proměnil v osla, mávl ocasem a vykročil smutně pryč, jen jeho malá kopýtka klapala po chodníku. Knížka, kterou upustil, zůstala ležet uprostřed chodníku. Nablízku nebylo zrovna v té chvíli živé duše, a tak tuto neobyčejnou příhodu nikdo neviděl. Knoflenka ani Strakáček si nevšimli, že se Neználek chvilku zdržel před domem s provazovými žebříky, a šli napřed. Když je Neználek dohonil, stáli právě před vysokou budovou s nápisem přes celou stěnu : HOTEL MALVAZIE. "Tady se ubytujeme," řekla Knoflenka. "Cestovatelé bydlívají vždycky v hotelích." A tak naši tři přátelé zamířili do hotelu. 

 Kapitola 11 NA SKLONKU DNE

  Sotva se octli u vchodu, polekaně uskočili: dveře se totiž znenadání rozlétly, jako by je někdo zevnitř doširoka otevřel. Ale když přátelé viděli, že nikde nikdo, vešli - a dveře se za nimi zase zavřely. Cestovatelé se vyplašeně rozhlédli; napravo bylo široké schodiště, vlevo stál stolek a několik křesel a ve stěně přímo před nimi byly černé dveře. Vtom se na těch černých dveřích rozsvítila bílá televizní obrazovka a na ní se objevil obraz malenky s kulatým obličejíkem, růžovými tvářemi a světlými vlasy. Účes jí zdobily dvě velké černé mašle. Na uších měla sluchátka. Na stole před ní stál mikrofon. Malenka se přívětivě usmála a řekla: "Pojďte laskavě blíž." Neználek se svými přáteli se rozpačitě přiblížili. "Hodláte se u nás ubytovat?" zeptala se malenka. Ani nečekala na odpověď a pokračovala: "Volné pokoje jsou v pátém poschodí. Vstupte prosím do těchto dveří a vyjeďte si výtahem." Ještě jednou se usmála a zmizela z obrazovky. Černé dveře s obrazovkou se otevřely, Neználek, Knoflenka a Strakáček vešli do kabiny výtahu. Dveře se za nimi zavřely a kabina začala stoupat. V pátém poschodí se zastavila a dveře se znovu otevřely, cestovatelé vyšli do chodby - a vtom se na stěně před nimi rozsvítila další obrazovka a na ní zas ta známá malenka. "Máte pokoj číslo devadesát šest, na konci chodby vpravo," řekla. "Ale nejdřív se laskavě zapište do knihy hostí. Leží na stolku před vámi."Neználek otevřel knihu, pročetl jména zapsaná na poslední stránce, pak vzal pero a s nejvážnějším výrazem napsal: Automobilový cestovatel Neznam Neznamovič Neznalkin. Když si to Strakáček přečetl, vyjekl nadšením. Pak se na chvilku zamyslil, podrbal se na nose, vzal se stolu pero a pečlivě vykreslil: Cizinec Špindiero Strakacci. Jediná Knoflenka zapsala své krátké jméno do knihy bez velkých kouzel. Když se zapsali, vydali se naši přátelé dlouhou chodbou kolem mnoha dveří. Po chvíli Knoflenka uviděla dveře s číslem 96 a řekla: "Číslo devadesát šest! Jsme tu!" Neználek otevřel a vstoupili do prostorné předsíně. Na protější stěně se znovu rozsvítila obrazovka a na ní se objevila zase ta usměvavá malenka. "Nu, a jste doma," řekla. "Chcete si po cestě odpočinout? Vlevo jsou dveře do pokojů. Vstupte a buďte jako doma. Klobouky můžete odložit tady v předsíni na věšák nebo do skříně před sebou. Je to zdokonalený skříňový vysavač. Čistí oděv a samočinně z něho vysává prach. Vpravo jsou dveře do koupelny. Možná že se někdo z vás bude chtít trochu osprchovat, vykoupat nebo aspoň umýt," poznamenala a s úsměvem pohlédla na Strakáčka. "Zvážíme váš návrh," odvětil důstojně Strakáček. "Prosím, buďte tak laskavi. Má ještě někdo nějaký dotaz ?"

 "Já!" řekl Strakáček. "Kdo jste, kde to sedíte a jak se jmenujete?"

 "Jsem službu konající ředitelka hotelu, sedím v pracovně a jmenuji se Lelujka."

 "A já jsem Strakáček - vlastně: Špindiero Strakacci, tak."

 "Já mám taky dotaz," řekl Neználek. "Jak se zapíná ten - no . . . ten skříňový vysavač?"

 "Nemusí se vůbec zapínat. Stačí dát věci do skříně a zavřít dveře. Přístroj se zapojí samočinně. Další otázky?"

 "Zatím ne," odpověděl Neználek. Lelujka kývla na Neználka a na Knoflenku, potom se podívala na Strakáčka, znovu se vesele usmála a zmizela z obrazovky. "To bych rád věděl, proč se pořád tak usmívá?!" řekl nechápavě Sakáček. "Jak se na mne podívá, hned se směje."

 "To je jasné," řekla mu Knoflenka. " Když tě vidí, jaký jsi čisťoučký, nemůže se smíchy udržet." Neználek se zatím zajímal o konstrukci skříňového vysavače. Otevřel dveře, nahlédl dovnitř a uviděl, že podlaha, stěny i strop jsou hustě dírkované; vypadalo to jako včelí plástve. Neználek položil do skříně kouzelnou hůlku, na věšáček si pověsil klobouk pak zavřel dveře a poslouchal. Ze skříně se ozvalo tlumené hučení docela jako z včelího úlu. Neználek otevřel dveře - hučení utichlo; zavřel - hučení se ozvalo znovu. "Pojď sem, Strakáčku, uděláme pokus," řekl Neználek. "Já vlezu do skříně a ty mě tam zavřeš. Chci se podívat, jak to funguje." Neználek otevřel skříň, vlezl dovnitř a Strakáček za ním přibouchl dveře. Neználek uslyšel ve tmě hučení a ucítil, že na něj najednou fouká. Vítr sílil a sílil. Za chviličku se už Neználek nemohl udržet na nohou. Odfouklo ho to stranou a přimáčklo ke stěně skříně. Z ničeho nic změnil vítr směr a zafoukal na opačnou stranu. Neználka to odhodilo na protější stěnu. Pak to začalo dout zespodu. Neználkovi se nafoukly kalhoty i košile, naplnily se vzduchem, vlasy na hlavě se mu zježily a cítil, že užuž vylétne vzhůru jako balón. Aby se udržel dole, sedl si na podlahu a rychle zevnitř otevřel dveře. "Tak co, podařil se ten pokus?" zeptal se Strakáček, když viděl, že Neználek leze ze skříně po čtyřech. "Náramně," odpověděl Neználek. "Velice zajímavý pokus. Zkus to taky, jestli chceš."

 "A nebudu se tam bát?" vyzvídal Strakáček s obavou. "Čeho by ses bál? Jen tě to drobátko proluxuje, nic víc."

 "A jaké to je?"

 "Tak trochu jako když letíš v balóně. Tuze zajímavé. No tak tam vlez, uvidíš. A neboj se!" Bez dalšího strčil Strakáčka do skříně a zavřel dvířka. Chvíli s úsměvem poslouchal hučení a duté rány. Nakonec se dvířka otevřela a Strakáček vypadl. "Opravdu zajímavé!" řekl a zdvihal se ze země. "Tak, Knoflenko, teď jsi na řadě ty."

 "To jsou nápady!" řekla mu Knoflenka. "Já mám tak zrovna zapotřebí zdržovat se nějakými hloupostmi!"

 "Jen neříkej! Jaképak hlouposti. To je vážná věc." Ale Knoflenka řekla: "Pojďte si radši prohlédnout pokoje." Otevřela dveře a naši cestovatelé vešli do prostorné místnosti s nablýskanými parketami. Uprostřed pokoje stál kulatý stůl, u stěn byl nízký sekretář, veliká pohovka potažená zelenou látkou, dvě měkká křesla a několik židlí. U okna stál malý stolek s šachovnicí, dámou a dominem. V jednom koutě bylo rádio, ve druhém televizor. Vpravo byl ještě jeden pokoj s dvěma postelemi, vlevo třetí pokoj s jedním lůžkem. "Tak tenhle pokoj bude můj," prohlásila Knoflenka, "a váš bude ten dvoulůžkový."

 "A prostřední místnost bude všech," řekl Strakáček. "Tady budeme poslouchat rádio a dívat se na televizi nebo sedět a probírat všelijaké otázky. Ze všeho nejdřív navrhuju probrat otázku, jak se naobědvat."

 "O to neměj strach," prohlásila Knoflenka. "Kdo má kouzelnou hůlku, ten může mít oběd i večeři, kdy se mu zlíbí. Ty se musíš především vykoupat."

 "No dovol, proč se ještě koupat, když jsem se už vyluxoval?" namítl Strakáček. "Vyluxoval nevyluxoval, čistý nejsi. Ani za nic si nesednu ke stolu s takovýmhle špindírou. Buď se půjdeš vykoupat, nebo nedostaneš oběd!" A tak se musel Strakáček vzdát. Šel sice do koupelny, ale rozhodl se, že si umyje jenom obličej a Knoflence že řekne, že se myl celý. Postavil se k umývadlu a začal zkoumat jeho vybavení. Nad umývadlem totiž visela deska z umělé hmoty, podobná rozvodné desce nějakého přístroje. Uprostřed měla kulaté zrcadlo. Pod zrcadlem byla řada tlačítek s obrázky a pod tlačítky několik páček. Z horní části desky nad zrcadlem trčela jako hlásná trouba široká ohnutá trubka. Nad hlásnou troubou byl k desce připevněn štětinatý váleček. A ještě výš, těsně pod stropem, objevil Strakáček další zahnutou trubku s nástavcem, jaký má kropicí konev. Po obou stranách zrcadla bylo několik zásuvek. Strakáček otevřel zásuvku, na které bylo nakresleno mýdlo - a spatřil tam kousek mýdla. Nakoukl do zásuvky s obrázkem zubního kartáčku - a objevil tam kartáček na zuby. V zásuvce s obrázkem zubní pasty našel bu s pastou. "To je toho! Co je kde nakresleno, to tam taky je," s uspokojením řekl Strakáček a dal se do prohlížení tlačítek pod zrcadlem. Pod jedním tlačítkem byla nakreslena trubka v podobě hlásné trouby. Strakáček stiskl tlačítko - a v mžiku se ta hlásná trouba nad zrcadlem drobátko sklonila a zafoukal z ní teplý vzduch. Aha! pochopil Strakáček. Zřejmě sušák vlasů. Stiskl druhé tlačítko, pod kterým byl obrázek jakési štětky na nádobí - a hned se mu na hlavu spustil štětinatý váleček a začal se točit a kartáčovat mu vlasy. Strakáček se nejdřív skrčil strachy, ale když viděl, že se váleček klidně točí, osmělil se, nastavil hlavu a řekl si: Jakápak hrůza! Prostě samočinný kartáč na vlasy. Když byl učesaný, stiskl tlačítko s obrázkem flakónku s kolínskou vodou - a hned mu z otvoru rozprašovače vedle zrcadla stříkla do obličeje dávka kolínské. Strakáček nestačil zamhouřit oči, a tak ho v nich hrozitánsky zaštípalo. Protřel si je pěstí, rozmazal si po tvářích slzy, které mu vyhrkly, a pomyslel si: Taky žádné divy! Jednou je tam nakreslená kolínská voda - tak z toho taky stříká. Jo, kdyby tam tak byla nakreslena kolínská, a stříkalo to člověku do očí dejme tomu inkoust, to by se pak jářku bylo čemu divit. Nato přikročil k průzkumu páček nad kohoutkem. U těch už byly docela nesrozumitelné kresby. Pod jednou páčkou byl obrázek červeného nahatého človíčka, pod druhou byl právě takový človíček, jenže modrý. Pod třetí páčkou byla nakreslena červená ruka, pod čtvrtou zase modrá. Strakáček nebyl z těch obrázků pranic moudrý, a tak otočil první páčkou, která mu přišla pod ruku. V ten ráz mu na hlavu chrstl proud vody. Strakáček si myslil, že to zase stříká kolínská, a honem zamhouřil oči. Ale po chvíli poznal, že tentokrát vůbec nejde o kolínskou vodu, otevřel oči a viděl, že stojí pod proudem vody ze sprchy. Užuž se chtěl divit, ale včas se vzpamatoval a řekl si: Klid! Na divení je ještě brzo. To je toho - sprcha! Moknout pod studenou sprchou, a ještě k tomu v šatech, nebylo dvakrát příjemné. Strakáček se rozhodl vodu zastavit. Jenže už zapomněl, kterou páčkou to vlastně otočil, a tak kroutil hned tou a hned zas jinou. A místo aby zastavil přívod studené, otevřel horkou. Déšť ještě zesílil a zteplal. Zkrátka, když se mu konečně podařilo zavřít sprchu, byl mokrý od hlavy k patě. "Tak co, vykoupaný?" zeptala se ho Knoflenka, když se vrátil do pokoje. "Krásně," odpověděl Strakáček a nezabíhal radši do přílišných podrobností. Vtom si Knoflenka všimla, že z něho tečou potoky vody. "A to ses koupal v šatech?" vykřikla. "A jak byste si asi přáli, abych se koupal? To je tak náramně chytrý stroj, že tě vykoupá v šatech, ať chceš nebo ne."

 "Jaký chytrý stroj?" zajímal se Neználek. "Jen se jdi podívat, uvidíš," odpověděl Strakáček. Neználek šel a za chviličku byl zpátky - a také mokrý do poslední nitky. Navíc se z něho valila oblaka páry, protože si pustil hnedka napoprvé zrovna horkou vodu. " Mám já to s vámi trápení!" řekla Knoflenka. Šla do koupelny a začala zkoumat páčky; Neználek se Strakáčkem stáli vzadu a dívali se. "Tomu aby čert rozuměl!" bručel Neználek. "Pročpak je tam vedle jedné páčky nakreslený celý človíček a u druhé jen uříznutá ruka?"

 "To je jasné," řekla Knoflenka. "Když otočíš tu s rukou, teče ti z kohoutku voda jenom na ruce. Ale když otočíš tu s celým človíčkem, tak tě poleje sprcha - a hezky celého."

 "Správně!" vpadl ji do řeči Strakáček. "Docela jednoduché. Ale proč je jeden človíček červený a druhý modrý?"

 "To já už vím," řekl Neználek. "Když otevřeš kohoutek s červenou figurkou, opaří tě to, že zčervenáš jako rak. A když otevřeš kohoutek s modrou, teče studená a zmodráš zimou."

 "Tak - a když je vám to teď všechno jasné, vykoupejte se hezky ve vaně." Když se Neználek se Strakáčkem vykoupali, pustili do koupelny Knoflenku. Pak se všichni tři usadili za stůl, Neználek mávl kouzelnou hůlkou a řekl: "Stolečku, prostři se!" V mžiku se na stole objevil kouzelný ubrousek a sám se rozprostřel. A jakých se na něm objevilo jídel! Jíst mohli po libosti a kolik kdo chtěl - jídla na stole neubývalo. Neználek se Strakáčkem seděla stolem zabaleni do přikrývek, protože šaty jim Knoflenka vyprala a rozvěsila, aby uschly. Strakáček útočil především na sladkosti a jenom litoval, že si nemůže nacpat bonbóny i do kapes. Ale nakonec přece jenom nějak dokázal nastrkat si celou hromadu bonbónů aspoň pod polštář do postele. Když se najedli, kouzelný ubrousek se zavinul a se vším všudy zmizel, ani nebylo potřeba sklízet se stolu. Knoflenka vykoukla z okna a s údivem spatřila, že venku je už noc. Prohlásila, že je načase jít spát, a odešla do svého pokoje. Neználek se Strakáčkem šli také do své ložnice. Zhasli a vlezli do postelí. Strakáček ještě cucal bonbóny a papírky házel na zem. Nakonec usnul s nedocucaným bonbónem v puse. Zato Neználek ne a ne usnout a pořád přemýšlel o tom, co všechno dnešního dne zažili. Zdálo se mu, že vyjeli z Kvítečkova někdy hrozně dávno, snad už před měsícem - a ne dnes. Nebylo to nic divného, protože človíčkové jsou velice malinkatí a čas jim utíká mnohem pomaleji.