Neználek ve Slunečním městě

 Kapitola 12 KTERAK NEZNÁLEK ROZMLOUVAL SE SVÝM SVĚDOMÍM

  Neználkovy oči brzy přivykly tmě; začaly z ní vystupovat matné obrysy předmětů. Na stěně už bylo možno rozeznat obraz v širokém černém rámu. Visel přímo proti Neználkově posteli. U záhlaví jeho lůžka stála maličká skříňka, kterou Neználek zpočátku považoval za docela obyčejný noční stolek. Teprve teď si všiml, že ten noční stolek není jen tak obyčejný. Místo dvířek měl rovnou stěnu hustě pokrytou maličkými bílými tlačítky. Pod každým tlačítkem byl nápis s názvem nějaké pohádky. Byla tu Červená Karkulka, 0 Palečkovi, Perníková chaloupka i Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Na stolku stálo zrcadlo. Co je zas tohle? zeptal se sám sebe Neználek. Že by, když zmáčknu knoflík, vypadla ze skříňky pohádková knížka? Nu co, nebylo by to špatné, přečíst si před spaním pohádku. Dlouho se nerozmýšlel a zmáčkl první tlačítko, které nahmátl. Ale ze skříňky nevypadla knížka. Místo toho se ozvala krásná tichá hudba a čísi příjemný a laskavý hlas začal pomalu vyprávět: "Byl jednou jeden bratříček a sestřička, Jeníček a Mařenka. A ti se vydali do světa…" Aha! dovtípil se Neználek. Zkrátka strojek na pohádky. I co, to je ještě lepší než číst sám. Člověk může ležet a poslouchat, dokud neusne. Zatím se rozsvítilo zrcadlo na stolečku a na něm se objevil zelený palouček. Přes palouček se vinula pěšinka a po pěšince ruku v ruce kráčela Mařenka s Jeníčkem. Neználek si lehl na bok, aby se mohl lépe dívat, a hlas zatím pokračoval: "A tak šli a šli a najednou uviděli potok a u potoka stádo krav. Chtěl bych se napít, řekl Jeníček. Nepij, bratříčku, nebo se proměníš v telátko! varovala ho Mařenka . . ." Neználek poslouchal a poslouchal, dokud nedoposlouchal celou pohádku. Tuze se mu líbila, jen mu bylo velice líto ubohého Jeníčka, který se proměnil v kůzlátko. To mu připomnělo malíčka, kterého dnes potkal na ulici a proměnil v osla. Neználek už na to skoro zapomněl, ale teď na něj pořád a pořád vzpomínal. Vzpomněl si, jak ten malíček odcházel a klapal po chodníku kopýtky, jak přitom pootočil ušatou hlavu a jakoby s výčitkou pohlédl na Neználka svýma dobráckýma smutnýma očima. Pohádka už dávno skončila, ale Neználek ležel potmě, převracel se z boku na bok a smutně vzdychal. V duchu hovořil sám se sebou, až se mu nakonec zdálo, že s ním mluví nějaký jiný hlas v jeho nitru. Může si za to sám, ospravedlňoval se Neználek. On do mne přece strčil! A to jsem si měl nechat líbit? Podívejme, jaký ty jsi! Člověk aby se tě ani nedotkl! odpovídal hlas. To je toho - strčil do tebe, tak jsi ho měl strčit taky. Taky, taky! vrčel Neználek. To jsem se měl teda prát? Prát se, to není zrovna moc správné. Jdi ty! Není správné! popichoval hlas. A to, co jsi udělal, to je podle tebe správné? Co kdyby tak tebe někdo proměnil v osla, hm? Tak proč do mne strčil? Opakoval umíněně Neználek. Co to pořád meleš: strčil, strčil. Však ty dobře víš, že to neudělal naschvál. Nic nevím! Ale víš, víš. Přede mnou, kamarádíčku, nezatajíš nic. A co jsi vlastně zač, že se před tebou nic nezatají? poplašil se Neználek. Copak to nevíš? zeptal se posměšně hlas. Jsem přecevoje svědomí. Aha! vykřikl Neználek. To jsi ty! Tak to buď hezky zticha a mlč. Nikdo nic neviděl a nikdo mi nemůže nic říct. Bojíš se, aby ti někdo za tenhle tvůj kousek nevycinkal, co? A mě se nebojíš? Ale to děláš chybu! Protože já tě budu trápit, až tě bude hlava brnět. Však ty ještě poznáš, že by bylo lehčí, kdyby se o tom tvém darebáctví někdo dověděl a radši tě potrestal. Koukej vstát a řekni všechno Strakáčkovi! Poslyš, řekl Neználek, a kde jsi bylo doteďka? Proč jsi dřív mlčelo? Každý jiný človíček má normální slušné svědomí, ale zrovna já musím mít takovouhle zmiji lstivou! Někde se přikrčí, sedí a ani nedutá, čeká, až něco provedu, a pak mě začne trápit. Já za to tak moc nemohu, nemysli si, začalo se hájit svědomí. Celé neštěstí je v tom, že jsem v tobě ještě docela maličkaté a slabé. A hlas mám taky ještě slabý. A ke všemu bývá kolem pořád plno rámusu. Zvlášť ve dne. Rámusí auta a autobusy a v jednom kuse někde někdo mluví nebo hraje muzika - proto s tebou radši mluvím v noci, když je kolem ticho a nikdo mě nepřekřikuje. Tak vida, z čeho máš strach! zaradoval se Neználek. Na to šup tě překřičíme. Znovu stiskl knoflík na skříňce a začal poslouchat pohádku o Červené Karkulce. Svědomí na chviličku ztichlo, ale brzo je Neználek zaslechl zas: Ty si tu ležíš v měkoučké posteli pod přikrývkou, je ti teploučko, pěkně a příjemně, ale jestlipak víš, co dělá ten človíček, kterého jsi proměnil v osla? Leží nejspíš někde na zemi ve stáji - osli přece nespávají v postelích - a možná že se váli někde na studené hlíně pod širým nebem. Nemá přece žádného pána a nikdo se o něj nestará. Neználek rozhněvaně zavrčel a neklidně se zavrtěl na posteli. A možná že má hlad, pokračoval hlas. Nemůže si přece poprosit, aby mu dali najíst, když neumí mluvit. Co kdybys tak potřeboval něco ty a nemohl bys ani muknout? Co je to za hloupou pohádku! zabručel Neználek. Vůbec nic nedokáže překřičet. Mačkal další knoflíky a poslouchal další pohádky, potom objevil na boční stěně skříňky řadu hudebních tlačítek a přehrával si všelijaké pochody, polky a valčíky, ale hlas neumlkal ani na chvíli a tvrdošíjně opakoval své. Tu Neználek zmáčkl knoflík, pod kterým bylo napsáno: RANNÍ ROZCVIČKA, a uprostřed noci se ozval křik: "Připravte se k ranní čtvrthodince ! Otevřte okno, provětrejte místnost. Začínáme s cviky v chůzi. Hezky zhluboka nadechněte - a ráz, dva, tři, čtyři . . ." Neználek bosky vykročil po pokoji, potom přešel k poskokům: Roz-no-žit a nohy k sobě, ješ-tě jed-nou, při-no-žit, a pak začal s předklony a dřepy. Hudba hřměla, ozývaly se řízné povely. Neználek svědomitě prováděl všechny cviky, ale svědomí ne a ne zmlknout. Bzučelo mu dál přímo do uší: Vzbuď Strakáčka! Vzbuď ho, vzbuď! Nakonec to už Neználek nevydržel, přistoupil ke Strakáčkově posteli a zatřásl mu ramenem: "Vstávej, Strakáčku, musím ti něco povědět." Ale kdepak Strakáček! Usnul tak tvrdě, že by ho nevzbudila ani rána z děla. Tu si Neználek vzpomněl, že se Strakáček bojí ze všeho nejvíc studené vody. Šel k umývadlu, nabral do skleničky vodu a začal ji Strakáčkovi stříkat do obličeje. Ten se v tu ránu probudil a nadskočil na posteli. "Co je zase tohle za trápení?" zafňukal a protíral si oči. "Vždyť jsem se už dneska myl."

 "Poslyš, Strakáčku, já ti něco povím, ale musíš mi slíbit, že o tom neřekneš Knoflence ani slovo."

 "Proč bych jí to říkal?"

 "Ne, nejdřív mi to slib!"

 "No tak slibuju, jen už rychle mluv. Chce se mi spát."

 "Rozumíš, Strakáčku, já jsem dneska proměnil jednoho človíčka v osla."

 "No a?" zafňukal Strakáček. "Když proměnil, tak proměnil - kvůli tomu jsi mě musel budit?"

 "Ale když on asi vůbec nechce být tím oslem!"

 "To je toho, že nechce. Nech ho plavat!"

 "Ba ne, stejně to bylo ode mne ošklivé. Vyhubuj mi za to."

 "Za co?"

 "No, rozumíš, trápí mě svědomí. Možná že se mi uleví. "A jak ti mám vyhubovat?"

 "Něco si vymysli."

 "Ale co? Já vůbec neumím nadávat."

 "Tak mi řekni, že jsem hlupák hloupý."

 "Hlupáku hloupý!" opakoval Strakáček. "Řekni: Hovado pitomé."

 "Hovado pitomé!"

 "Dál, ještě něco."

 "Zabedněný osle!"

 "Správně!" ,Tak co, už je ti líp?" ,Představ si, že ne. Ty asipravdu neumíš nadávat. Víš co? Radši mě vem pořádně pěstí."

 "A jak? Po zádech, nebo po hlavě ?"

 "Po zádech … Dobře. A teď, víš co, zase po hlavě. Tak. Ještě jednou… Správně. Ještě, neboj se… Au! No stačí, stačí! Co se tu rozháníš pěstí ? Že ti jednu střelím! Máš radost, že se můžeš prát, co?"

 "Vždyť sis o to říkal."

 "A i kdyby - všeho moc škodí, to bys měl vědět." Neználek vlezl zpátky do postele. "Jen počkej, já si tě ještě půjčím!" vyhrožoval a drbal si natlučenou hlavu. "Teď nemám náladu se s tebou špinit."

 "Víš co jsi? Nevděčná veš, tak!" rozlítil se Strakáček. "Mlčíš!" durdil se Neználek. "A to říká, že neumí nadávat. A pak mi vynadá nevděčných vší!" Tím celá rozmluva skončila a oba usnuli. 

 Kapitola 13 ARŠÍK A LITERKA

  Malíček Aršík, o kterém jsme už v téhle knížce slyšeli, byl velice způsobný človíček. Bydlel ve Slunečním městě v Polárkové ulici. V téže ulici, jenom v jiném domě, bydlela malenka jménem Literka. Aršík a Literka se proslavili tím, že tuze rádi četli knížky. Čítávali tak náruživě, že třeba nešli ani do divadla nebo do kina, neposlechli si rádio, nepodívali se na televizi, ale pořád jen seděli a četli. Nejdřív přečetli všechny knížky, které měli doma, potom je začali shánět u svých kamarádů a v obchodech a nakonec se zapsali do knihovny, protože tam se vždycky našla nějaká nová zajímavá kniha. Předtím se Aršík s Literkou neznali. Ale od té doby, co začali chodit do knihovny a setkávali se tam, s náramnou chutí si spolu na zpáteční cestě povídali o přečtených knížkách. Brzo se spřátelili a Literka, která byla velice nápaditá, si vymyslela tohle: prohlásila, že prý s Aršíkem zbytečně plýtvají časem, když chodí do knihovny spolu, protože pak jim zbude o to míň času na čtení. Mnohem hospodárnější by prý bylo, kdyby do knihovny chodil vždycky jenom jeden a vypůjčoval si knížky pro oba; a aby to prý nikomu nebylo líto, že mohou chodit do knihovny střídavě. Tak to také dělali: zatímco jeden šel pro knížky, druhý seděl pěkně doma a četl si. Ubíhal den za dnem. Aršík a Literka se často scházívali a brzičko už nemohli strávit ani jeden den, aby si nepopovídali. Jednou Literka Aršíkovi prozradila, že je teď velice šťastná, protože má konečně kamaráda, s kterým si může po libosti pohovořit o knížkách. Aršík se přiznal, že on je taky rád, ale pořád prý ho trápí pomyšlení, že ještě ne všichni človíčkové rádi čtou a že někteří, místo aby si četli, jenom si v knížkách prohlížejí obrázky nebo - a to že je ještě horší - honí se po ulicích za kopacím míčem anebo si hrají od rána do večera na slepou bábu. "Mně je takových človíčků líto," říkal Aršík. "Vždyť ani nevědí, o jakou radost se připravují. Kdyby se pustili do čtení, pak by teprve poznali, jaká je to náramná věc." Tu se Literka na chviličku zamyslila a potom řekla "A co kdybychom spolu zařídili knižní divadlo?"

 "Knižní divadlo?" nechápal Aršík. "No takové, co by se v něm četly knížky. Rozumíš: nebyli by tam ani herci, ani kulisy, ani jeviště - jenom obecenstvo, a to by sedělo a poslouchalo nějakou pěknou knížku."

 "A kdepak jsi, prosím tě, viděla takové divadlo?"

 "Nikde. Jednoduše jsem si to vymyslela. Budeme vybírat nejzajímavější příběhy, povídky nebo pohádky a střídavě je budem předčítat." Aršíkovi se tenhle Literčin návrh nesmírně zalíbil a hned se pustili do práce. Pro začátek vybrali ke čtení několik povídek, a to tak, aby jedna byla dojemná, druhá smutná, třetí veselá, čtvrtá strašidelná a pátá ještě kdovíjaká jiná, prostě pro každého něco. Pro své divadlo si našli velice příhodné místo. Vedle domku, kde bydlel Aršík, byl dvorek - vlastně ne dvorek, ale zahrádka, vlastně ani zahrádka ne, ale jakýsi nevelký parčík. Kolem dokola byl osázen rezedou, uprostřed stál stolek pro milovníky šachu nebo dámy a kolem několik laviček, kde se dalo posedět a nadýchat se čerstvého vzduchu. Parčík byl mezi dvěma domy, a tak každý, kdo šel po ulici, si musel všimnout stolečku, rezedy i těch laviček. "Tak, a tady si zařídíme naše knižní divadlo," řekli si Aršík a Literka. Přenesli stůl blíž k ulici, postavili před něj lavičky pro posluchače a pro sebe si domova přinesli dvě židle. Pak Aršík doběhl pro knížku povídek a Literka přinesla malý bronzový zvoneček. A k večeru, když se ve všech divadlech Slunečního města začaly ozývat zvonky zvoucí diváky na představení, zazvonila na zvoneček i Literka a Aršík spustil: "Račte vstoupit! Právě otvíráme nové divadlo! Zajímavé představení! Zaujměte místa!" Chodci, kteří šli zrovna po ulici, uslyšeli jeho vyvolávání; někteří z nich se usadili na lavičkách před stolkem a čekali. Aršík viděl, že už jsou všechny lavičky obsazené, uklonil se a řekl: "A nyní vystoupí malenka Literka a přečte vám povídku." Literka četla velmi pěkně, s citem, a všichni poslouchali velice pozorně. Jenže tu jakýsi človíček v první řadě pohrdavě ohrnul nos a zklamaně povídá: "Á jé, tak tady se jenom čtou knížky! To je mi pěkné divadlo!"

 "Taková otrava! Vůbec nic zajímavého!" přidal se druhý. Oba se zvedli a odešli. Za nimi se začali trousit další, a když se za chviličku ozval zvonek z divadla ve vedlejším domě, mnoho človíčků vyskočilo a hnalo se tam. Skončilo to tak, že se všichni posluchači rozešli - až na jednoho malíčka, který usnul. Aršík a Literka ho vzbudili a četli mu dál, ale poslouchal velmi nepozorně, pořád se vrtěl, zíval na celé kolo a co chvíli mu padala hlava na prsa. Nakonec vstal a také odešel. A tak skončil první pokus neúspěchem. Druhého dne se opakovala dočista stejná historie: nejdřív se sešlo spousta posluchačů, ale sotva zača1 Aršík číst, všichni se rozeběhli. Literka si už skorem zoufala a užuž se chtěla dát do pláče, ale Aršík prohlásil: "S divadlem přestat nesmíme, ať máme obecenstvo, nebo ne. Když nás nebude nikdo poslouchat, budeme si číst sami pro sebe." Posadil Literku na lavičku, kde mělo sedět obecenstvo, a pustil se do čtení. Někteří chodci se zastavili, chviličku poslouchali a šli dál. Tak to pokračovalo až do chvíle, kdy Aršík začal jednu hodně legrační povídku. Zrovna šli kolem malíček a malenka. Na chvilku se zastavili a poslouchali, potom zašli do parčíku a sedli si na lavičku. Tuze se jim líbilo, jak Aršík čte, a smáli se na celé kolo. Kolemjdoucí na ulici uslyšeli jejich smích a také se zastavili. "Hele, tady čtou nějakou legraci!" říkali a šli do parčíku. Brzo byly všechny lavičky plné. Človíčkové poslouchali, snažili se nepropást ani slovíčko a váleli se smíchy. Když povídka skončila, začal Aršík další a potom ještě jednu a ještě. Žádný z posluchačů neodešel, protože je to bavilo, a když bylo čtení u konce, děkovali Aršíkovi a Literce za všechno to potěšení. Jeden docela mrňavý človíček se zeptal, budou-li zítra zase číst, a když se dozvěděl, že budou, slíbil, že tedy přjde zas. Pak se posluchači rozešli, odešel i ten mrňavý, ale za okamžik se vrátil a zeptal se, jestli budou zítra na programu stejné povídky jako dnes, nebo nějaké jiné. Aršík mu řekl, že nové. Človíček měl radost, slíbil, že tedy zítra určitě přijde, a odešel už doopravdy. Od té doby Aršík a Literka den co den předčítali v parčíku knížky. Nejdřív čítávali kratičké povídky a pohádky, potom začali hledat nevelké, ale zajímavé příběhy, aby se daly přečíst na posezení, a pak četli i dlouhé příběhy, a dokonce romány na pokračování, na které se muselo chodit několik večerů. Posluchačů jim den ze dne přibývalo. Nakonec musili do parčíku přistavit ještě asi dvacet laviček a pro předčitatele postavit malý stupínek na způsob divadelního pódia. Když přišla zima, postavili pro knižní divadlo vzadu v parčíku zvláštní zimní budovu. Obyvatelé Slunečního města si tuhle vtipnou novinku velmi oblíbili, mnozí začali číst knížky samostatně a potom s vděčností vzpomínali, že se jejich první seznámení s knihou odehrálo právě tady, v knižním divadle. Aršík a Literka brali svou práci opravdu vážně. Stejně pilně chodili do knihovny a vybírali tam ty nejzajímavější knihy. A Aršík prohlašoval, že v životě nebyl tak šťastný jako teď. " Když jsem dřív četl nějakou pěknou knížku, vždycky jsem měl radost a tuze jsem se o ni chtěl s někým podělit," vzpomínal. "Nejradši bych byl tu knížku přečetl i ostatním, aby z ní měli taky takové potěšení - ale copak jsem mohl jít na ulici a čískdekomu na potkání? Zato teď, když máme knižní divadlo, mohu číst knížku každému, kdo chce poslouchat, a jsem spokojený." Tak ubíhal čas a všechno bylo v pořádku, dokud se nestala ta hrozná událost. Jednou šel Aršík do knihovny. Literce řekl, že k ní na zpáteční cestě zajde a že pak spolu půjdou do knižního divadla. Literka čekala až do smluvené chvíle, ale Aršík nikde. Nejdřív si myslila, že se zdržel v knihovně, a byla klidná; jenže pak začala mít obavy a rozhodla se mu jit naproti. Došla až ke knihovně, ale Aršíka nepotkala. A když přišla do knihovny, knihovnice jí řekla, že Aršík tu opravdu před chviličkou byl, vypůjčil si knížku o neobyčejných dobrodružstvích housátka Blátka a pak že odešel. Literka si pomyslila, že se pro ni nejspíš zapomněl zastavit, a šla k němu domů; ale nebyl ani tam. Potkal asi na ulici nějakého kamaráda a šel k němu, řekla si Liberka. Vrátila se tedy domů, čekala a co chvíli koukala z okna - ale po Aršíkovi nikde ani vidu, ani slechu. Uběhl den a nastal večer. Literka vzala knížku a vydala se do knižního divadla. Pořád ještě doufala, že se s Aršíkem setká tam, ale když došla do parčíku - Aršík zase nikde. Všechny lavičky už byly obsazené a posluchači netrpělivě čekali na začátek čtení. Literka věděla, že nemůže nechat obecenstvo čekat, otevřela knížku a už chtěla číst, ale rozčilením ze sebe nemohla vypravit ani slůvko. Večer co večer tu s ní za tímhle stolkem sedával Aršík - a najednou je pryč. Literka už nepochybovala, že se mu stalo nějaké neštěstí. Srdce se jí sevřelo žalem, hlava jí bezmocně klesla na knížku a z očí jí vytryskly slzy. Človíčkové se tuze podivili, když ji viděli plakat. Seběhli se kolem ní a vyptávali se, co se stalo. Literka jim plačky vyprávěla, že Aršík zmizel. Všichni ji utěšovali a říkali, že se zas určitě objeví, ale Literku tím neuklidnili. Prozradila jim, jak je Aršík hrozně roztržitý, a navíc že má ještě ve zvyku číst v chůzi knížky. Jestli se na cestě z knihovny zabral do čtení, docela klidně mohl narazit na lucernu a rozbít si hlavu. Nebo třeba v roztržitosti přecházel křižovatku na červenou a dostal se pod nějaký automobil nebo pod trubolet, které jezdí po městě takovou bláznivou rychlostí, že ani nestačí zabrzdit. Človíčkům bylo Literky líto a rozhodli se, že jí pomohou. Jedni se rozběhli po všech strážnicích, druzí po nemocnicích, protože když se stane něco na ulici, postižený se nepochybně dostane tam anebo tam. Brzo objeli nebo obtelefonovali všechny strážnice a všechny nemocnice v celém městě, ale Aršíka neobjevili. K pátrání po něm každá strážnice okamžitě určila několik strážníků. Hledali ho celou noc, ale bezvýsledně. Tu někdo navrhl, aby to oznámili v tisku. A tak se druhého dne ráno celý případ s Aršíkem a Literkou objevil v novinách. V závěru článku byla výzva, aby každý, kdo by cokoli věděl o místě pobytu malíčka Aršíka, neprodleně podal zprávu do redakce listu. 

Kapitola 14 JAK NEZNÁLEK Z NOVIN POZNAL, KDE MÁ HLEDAT ARŠÍKA

  Ráno Neználka probudil jakýsi podezřelý zvuk. V rozespalosti mu to připadalo, jako by nablízku zabzučela včela nebo se zapjal skříňový vysavač. Otevřel oči, a tu uviděl na podlaze nedaleko postele podivný maličký strojek. Lezl po pokoji od stěny ke stěně a bez ustáni bzučel. Vypadal jako želva: shora byl také tak vypouklý a zespod plochý. Neználek vyskočil z postele, přidřepl, že se složil jako skládací metr, hopsal za strojkem a pozorně si ho prohlížel. Strojek byl natřen tmavozelenou emailovou barvou, nahoře byl dírkovaný jako cedník, dole ho obepínal lesklý niklovaný pásek s většími otvory v podobě oček. Po straně bylo krásnými stříbrnými písmeny napsáno: KYBERNETILKA. Co je tohle za slovo? zeptal se v duchu Neználek. Nejspíš jméno toho stroje. Vtom dolezl strojek ke Strakáčkově posteli; válelo se tam spousta papírků od bonbónů. Strojek přejel po papírcích sem a tam - a papírky zmizely, jako by se do země propadly. Potom strojek nakoukl pod postel. Chvíli se odtamtud ozývalo jeho bzučení. Strakáček se tím hlukem probudil, spustil nohy na podlahu, ale sotva uviděl, že mu zpod postele vylézá želva, vyjukaně skoč zpátky na kutě. "Co to je?" zeptal se a třásl se strachy. "Kybernetilka," odpověděl Neználek. "Jaká ky-kybernetilka?"

 "Žádná kykybernetilka, ale Kybernetilka, strojek na zametání podlahy."

 "A proč mi vlezla pod postel?"

 "Prosím tě! Pod postelí se přece musí taky zametat!" Strojek zatím dolezl ke dveřím a zapískal. Dveře se jako na povel otevřely a strojek už se hrnul do vedlejšího pokoje. Tam se také proběhl, dokonce i pod stůl zalezl, až nikde nezůstalo ani smítko. Tu se probudila i Knoflenka, a když zaslechla hluk, vykoukla ze svého pokoje: "Co se to tady děje?"

 "Kybernetilka," řekl jí Neználek a ukázal na strojek. "Představ si, sama zametá podlahu!"

 "To jsou divy!" zvolala Knoflenka. "Jaképak divy!" mávl rukou Strakáček. "Jo, kdyby třeba dělala smetí, prosím - ale když zametá, na tom přece není vůbec nic divného." Strojek skončil práci, přilezl doprostřed pokoje, zatočil se na místě, jako by se rozhlížel, pak zamířil do kouta a zmizel za maličkými dvířky ve stěně. Když se naši cestovatelé umyli, oblékli a nasnídali, řekli si, že se projdou po městě, protože vlastně ještě nic pořádně neviděli. Vyšli z hotelu a spatřili, že na ulici je už plno lidí. Skoro každý držel v ruce noviny. Jedni je četli vsedě na lavičkách, druzí při tom postávali přímo uprostřed chodníku, další četli v chůzi a s nosem zabořeným do novin se co chvíli s někým srazili. Ale nikdo si toho nevšímal, tak byli všichni zabráni do čtení. Kdo ještě neměl noviny, hnal se horempádem k stánku na rohu ulice. "Bude tam zřejmě něco důležitého," řekla Knoflenka. Když spatřila malenku, jak se usadila na obrubě chodníku a se zájmem čte první vydání Východu slunce, zeptala se jí: "Buďte tak laskavá, povězte mi, co se stalo? Proč všichni čtou noviny?"

 "Aršík zmizel," odpověděla malenka. "Jaký Aršík?"

 "Jeden malíček."

 "A proč?"

 "To právě nevím. Jen co to dočtu, tak vám všechno řeknu." Knoflenka užuž chtěla běžet k stánku, ale vtom uviděla malíčka s pořádným stohem novin v ruce. Rychle si vykračoval po ulici a rozdával noviny každému, kdo měl zájem. Když došel ke Knoflence, podal jí také jedny. Posadila se s Neználkem a se Strakáčkem na lavičku a přečetla nahlas všechno, co jsme se už dověděli v předešlé kapitole o Aršíkovi a Literce. Sotva Neználek uslyšel, že Aršík četl rád v chůzi knížky, okamžitě pochopil, že tenhle Aršík nebyl nikdo jiný než onen malíček, kterého včera potkal na ulici a proměnil v osla. Znovu ho začalo hryzat svědomí. Ale přesto o tom všem neřekl Knoflence ani slůvko. Na Knoflenku, nadmíru soucitnou a citlivou, ta příhoda tak hluboce zapůsobila, že jí vyhrkly slzy. "Pamatuješ se, Neználku, my jsme se spolu taky kamarádili - zrovna jako ten Aršík s Literkou - a taky jsme jeden druhému čítávali pohádky," vzlykala. "A dovedeš si představit, jaké by to bylo, kdybys teď taky zmizel?"

 "Co brečíš, hloupá," řekl Strakáček, "Neználek přece ještě nezmizel! Tuhle sedí." Neználek si mezitím vzal noviny a pročítal ostatní články. Jeden ho zaujal. "Poslouchejte, co tady píšou," řekl a přečetl ten článek nahlas: Včera večer byl v Sušenkové ulici zjištěn osel neznámého majitele. Zvíře se potulovalo středem chodníku, znenadání se zjevovalo před užaslými chodci a lekalo je svým zjevem. Občas sešlo do jízdní dráhy kdež bylo ohrožováno na životě projíždějícími tam vozidly.Veškery pokusy vypátrati majitele osla zůstaly bezvýsledné. Příslušníci stráže jali opuštěného osla a dopravili ho do zoologické zahrady. "No a co - chytili osla a dali ho do zoo," řekla Knoflenka. "Co na tom?"

 "Ale to přece . . .," začal Neználek. Chtěl říci, že to přece byl určitě ten osel, v kterého včera proměnil človíčka, ale uvědomil si, že se div nepodřekl, a už ani nemukl. "Jaképak ale to přece?" zeptala se Knoflenka. "No to přece . . . to přece . . .," koktal Neználek, "to přece znamená, že je ve Slunečním městě zoologická zahrada a že se tam můžeme jít podívat."

 "Správně!" zaradoval se Strakáček. "Já už stejně dávno chtěl vidět, jak taková zoologická zahrada vypadá." Dlužno říci, že v zemi človíčků žije právě tak jako u nás všelijaká zvěř: lvi, tygři, vlci, medvědi, krokodýli, a dokon i sloni. Jenomže všechna ta zvířata nejsou zdaleka tak velká jako naše, ale docela malinkatá. Vlk je tak velký jako myš, medvěd jako krysa a největší zvíře - slon, i ten je jenom jako kočka. Nicméně i taková maličká zvířata se zdají strašná ještě malinkatějším človíčkům, kteří jsou, jak je už každému známo, velcí všehovšudy jako prst. Bez ohledu na svůj malý vzrůst vynikají však človíčkové velikou odvahou: nebojácně loví zvěř a vozí ji do zoo, aby se na ni mohli všichni přijít podívat. "Jenže když ani nevíme, kde ta zoologická zahrada je," posmutněl Strakáček. "Hlouposti, hned to zjistím," odpověděl Neználek. Zašel k malíčkovi, který četl na kraji chodníku noviny, a zeptal se ho: "Povězte mi, prosím, kde je tady zoologická zahrada? Chtěli bychom se podívat na osla - vlastně na osla ne, ale vůbec na zvířata."

 "Zoologická zahrada? Autobusem číslo devět," odpověděl malíček. "Stanice je zrovna tady u hotelu." Neználek poděkoval a naši cestovatelé se vydali k autobusové stanici. Nemuseli čekat dlouho. Asi za půl druhé nebo za dvě minuty přijel autobus. Dveře se pohostinně otevřely, cestovatelé nastoupili a autobus jel dál. Jel měkce a vůbec nedrncal. Měl totiž zvláštní pneumatiky a pérování. Vnitřní zařízení autobusu bylo také zvláštní. U každého okénka stál maličký stolek, po obou stranách stolku byla dvě měkká sedátka a na každém sedátku mohli sedět dva cestující. Na stolcích ležely noviny, časopisy a také šachy, dáma, loto, domino a jiné stolní hry. Na stěnách mezi okny byly namalovány krásné obrazy, pod stropem visely různobarevné praporky a dodávaly celému autobusu hezký a veselý vzhled. V přední části autobusu byl zamontován televizor, na jehož obrazovce mohli zájemci sledovat filmy, fotbalové zápasy a ostatní televizní pořady. Konečně v zadní části autobusu byla zařízena střelnice k střelbě do terče. Náš popis by nebyl úplný, kdybychom zapomněli připomenout, že v autobuse nebyl průvodčí a že místo něho visel na stěně reproduktor, který hlasitě oznamoval stanice. Když Neználek a jeho přátelé nastoupili, spatřili, že se několik pasažérů sklání nad stolky a čte noviny, dvě malenky že hrají loto, druhé dvě a ještě jedna dvojice malíčků šachy. Tři malenky seděly vpředu a dívaly se na televizi. Dva malíčci stříleli ze vzduchovky do terče, ale nikomu to nevadilo. Několik malíčků zaujatě rozebíralo příhodu se zmizením Aršíka, o které se dočetli v novinách. Jeden z cestujících začal vyprávět případ svého známého, který jednou v noci zabloudil na ulici a za nic na světě nemohl najít cestu domů. Neználka tahle příhoda tuze zajímala, ale nedozvěděl se, jak to všechno skončilo, protože autobus za chviličku zastavil u zoologické zahrady a nezbývalo než vystoupit. A tak si nemohl vyprávění doposlechnout až do konce. 

Kapitola 15 V ZOOLOGICKÉ ZAHRADĚ

  Obyvatelé Kvítečkova si dosud nestačili zřídit zoologickou zahradu, a tak Neználek a jeho přátelé ještě nikdy nebyli v zoo. Představovali si klece na zvířata jako pochmurné železné bedny s mřížemi, a zatím to byly na pohled velice půvabné ozdobné domky uprostřed zeleně a květů, s pestře natřenými střechami a s předními stěnami z mříží, aby bylo dobře vidět každé zvíře uvnitř. Kromě klecí byly v zoologické zahradě potůčky a rybníčky kde žili všelijací vodní ptáci a zvířata, jako tuleni a hroši. Pro ptáky tu stály prostorné voliéry z drátěných sítí. A takoví ptáci, jako třeba pávi nebo krocani, kteří neuměli ani plavat, ani létat, procházeli se volně na svobodě. Uprostřed zoologické zahrady se tyčila umělá hora se skálami, kde šplhali kozorožci a kamzíci. Sotva Neználek vkročil do zoologické zahrady, hned si přepozorně prohlížel všechna zvířata a mermomocí se mezi nimi snažil najít Aršíka, kterého proměnil v osla. Chtěl ho zas co nejdřív změnit zpátky v človíčka; svědomí ho totiž pořád trápilo a ne a ne mu dát pokoj. Také Knoflenka si s velkým zájmem prohlížela zvířata a nevycházela z údivu. Ale protože měla tuze měkké srdce, pokaždé smutně vzdychla: "Ach vy chudáčkové! Pročpak vás tady trápí v kleci? Jistě byste se chtěli proběhnout." Zato Strakáček se ničemu nedivil, jak měl ve zvyku, a jen koukal, aby byl od klecí pěkně dál. Když spatřil vlka, řekl: "To je toho - vlk! Prostě velký pes." U tygra prohlásil: "Prostě velká kočka. Nic hrozného."

 "Tak jdi blíž, když to nic není," řekl Neználek. "Já zblízka špatně vidím. Já jsem dalekozraký," vymlouval se Strakáček. Kousek od tygří klece stál stánek s limonádou. Prodavač ve stánku nebyl, a kdo se chtěl napít, jednoduše přišel, zmáčkl knoflík, a limonáda samočinně naplnila sklenici. Strakáček to uviděl, a hned prý, že je mu strašně horko a že by se chtěl napít. "Proč ne, můžeme to zkusit," souhlasil Neználek. Šli ke stánku a na pultíku uviděli celou řadu kohoutků s tlačítky. " Které mám zmáčknout?" zeptal se v rozpacích Strakáček. "Zmáčkni to s višní," poradil mu Neználek. Strakáček zmáčkl knoflík, pod kterým byla nakreslena červená višně, z kulatého otvoru pod kohoutkem vyskočila čistá sklenice a se sykotem do ní vtekl růžový pramének sodovky s višňovým sirupem. Strakáček se s chuti napil a postavil sklenici zpátky pod kohoutek. Ve stojánku se otevřel otvor a sklenice i sjela dolů. "No vida!" řekl uraženě Strakáček. "A já chtěl ještě jednu."

 "Tak zmáčkni knoflík znova, " poradila mu Knoflenka. Tentokrát zmáčkl Strakáček tlačítko s pomerančem. Z otvoru znovu vyskočila čistá sklenice a vytryskl do ní oranžový pramének sodovky s pomerančovou šťávou. Strakáček vypil i tuhle sklenici. "A teď zmáčknu tenhle s citrónem," prohlásil. "A já zmáčknu ten s ostružinou," řekl Neználek. "A já s jahodou," přidala se Knoflenka. Všichni tři mačkali knoflíky a pili vodu. Nakonec začala Strakáčkovi vypitá voda žbluňkat v břiše a bublinky ho šimraly v nose. Prohlásil, že už má dost, a vydali se na další cestu. Za chvilku přišli k opičí kleci a dívali se na opice. Poznali, že to jsou velice mrštná, šikovná a vůbec zajímavá zvířata. V opičí kleci byly žebříky, tyče, houpačky a visuté hrazdy, opice šplhaly po tyčích, houpaly se na houpačkách, skákaly po žebřících a náramně zručně se chytaly všemi čtyřmi, a dokonce i ocasem. Jedna opice našla někde maličké zrcátko, skákala s ním po celé kleci a ani na chvilku je nepustila z ruky. Chvílemi se do něho zašklebila, že se člověk neudržel smíchy. Neználek se tomu chechtal, až se za břicho popadal, a prohlásil, že ta opice jako by Strakáčkovi z oka vypadla. "To teda zas prrr!" urazil se Strakáček. "Opice má přece ocas, a já ne." Začali se hádat. Strakáček se rozzlobil. "Tak abys věděl, řeknu Knoflence, že jsi proměnil človíčka v osla!" vyhrožoval Neználkovi. "Jen se opovaž! Slíbil jsi, že budeš mlčet, ty zrádče!" zasyčel Neználek a hnal se na Strakáčka. "Necháte toho! Že vám není hanba!" rozhněvala se Knoflenka. "Aspoň před těmi opicemi byste se mohli stydět. Pojďme pryč!"

 "Já nechci!" vrčel vztekle Strakáček. "Cože? A to budeš koukat celý den na opice? Musíme si ještě prohlédnout slona." Vydali se tedy za slonem. Cestou uviděli nízkou ohradu a v ní dřevěnou stáj. Vedle stáje stál šedivý oslík. Měl dlouhé uši a velké smutné oči. Nevesele skláněl hlavu a zdálo se, jako by o něčem přemýšlel. Jak Strakáček uviděl osla, zachichtal se a šťouchl do Neználka loktem: "Podívej, tvůj osel!"

 "Mlčíš!" šeptl Neználek. "Drž jazyk za zuby, rozumíš?"

 "Co si tam šeptáte?" zeptala se Knoflenka. "My si nešeptáme, " řekl jí Strakáček. "Já jenom říkám, že je to nejspíš ten osel, co o něm psali v novinách." Prohlédli si osla a šli dál. Za pár minut už stáli u sloní klece. Zahlédnout slona bylo nadmíru těžké, protože kolem stál velikánský zástup človíčků. Knoflenka se hned začala prodírat houfem a Strakáček za ní. Sotva Neználek viděl, že zůstal sám, hned se otočil a pelášil zpátky k oslovi. Osel stál pořád ještě za ohrádkou, přišel jen blíž k brance. Neználek se rozhlédl, a když se přesvědčil, že nablízku není živé duše, vytáhl zpod košile kouzelnou hůlku, mávl jí a řekl:"Chci, ať se ten osel změní v človíčka!" Jen dopověděl, osel se postavil na zadní nohy, napřímil se . . . a už to nebyl osel, ale nejopravdičtější malíček: kraťoučké zelené sáčko s uzoučkými, těsnými a krátkými rukávky a uzoučké krátké žlutozelené kalhoty; na hlavě křiklavě moá čepička s oranžovými puntíky a s oranžovým třapečkem na šošolce; zpod čepičky mu čouhala dlouhá patka a padala mu až k obočí. Človíček se na Neználka podíval, odborně si odplivl skrze zuby, hlasitě potáhl nosem a rázně si ho utřel pěstí. Pěst měl velikánskou a nos malilinký jako knoflík a celý posetý pihami. Potom kopl do branky a vyšel z ohrady. Na okamžik se zastavil, obrátil se po Neználkovi a maličká očka mu drze zablýskla, dlouhý horní ret se ohrnul až k nosu a pusa se mu roztáhla div ne od ucha k uchu. Když se takhle na Neználka usmál, nebo co to mělo být, strčil si bývalý osel ruce do kapes u kalhot a šinul si to po pěšince pryč. Neználek se za ním dlouho díval. Jako by mu spadl kámen ze srdce. Svědomí, které ho nepřestávalo trápit, naráz utichlo a Neználek spokojeně běžel zpátky ke svým přátelům. Zatímco byl Neználek pryč, Knoflenka se prodrala až ke sloní kleci a jaksepatří si slona prohlédla. Hrozně ji udivilo, jak je velikánský. Ale nejvíc ze všeho se podivila dlouhému slonímu chobotu, obratnému jako ruka. Strakáček měl samo sebou nahnáno přijít moc blízko k takovému velkému zvířeti a pořád se jen vrtěl v houfu a díval se na slona zpovzdáli za zády diváků. A tak se mu podařilo zahlédnout jen sloní hlavu s ušima po stranách. Přesto však usoudil, že toho viděl víc než dost. Vtom se vrátil Neználek. "Tak co, viděls slona?" zeptal se Strakáčka. "Ale, žádný zázrak!" mávl rukou Strakáček. "Všichni pořád jenom slon, slon - a co je na něm vlastně k viděni ? Jedině ty uši!" Tu se z houfu vytlačila Knoflenka. "A kam ses ztratil ty, Neználku? Proč ses taky nebyl podívat na slona?"

 "Pch, budu se koukat na nějaké uši! Pojďte se radši ještě napít limonády."

 "Správně!" souhlasil Strakáček. "Už mám taky žízeň." Ale Knoflenka, že nepůjde. "Jděte si sami, já tady na vás počkám," řekla a sedla si na lavičku u cesty. Neználek se Strakáčkem se vydali zpátky ke stánku s limonádou. "Tak abys věděl: toho osla jsem už proměnil v človíčka," pochlubil se Neználek. "Jo proto," utrousil Strakáček, "já si všiml, že jsi někam zmizel." Za chviličku došli znovu k ohrádce a Strakáček spatřil vzadu u plotu - osla. "Pěkně proměnil!" zasmál se. "Vždyť tu stojí! "Kdo tu stojí?" podivil se Neználek. "Ten tvůj osel."

 "No tohle!" vykřikl Neználek dopáleně, když uviděl osla, jak se na něho dívá jakoby nic a lenivě mžourá očima. "To přece není možné, aby se změnil zase zpátky v osla. Ty, poslyš, třeba to není on."

 "To je pravda!" uvažoval Strakáček. "Možná že to je nějaký jiný. Nejspíš vylezl ze stáje."

 "Ještě dobře, že jsme ho viděli," řekl Neználek. "Třeba je teprv tohle ten, kterého potřebuju, a ten, co jsem ho už proměnil, nebyl vůbec ten pravý."

 "Správně!" vpadl Strakáček. "Tenhle je možná ten, a tamten nebyl ten, ale možná že tenhle není ten, a tamten byl ten, a -"

 "Tak dost, už jsem z těch oslů dočista popletený," přerušil ho Neználek. "Radši proměním i tohohle."

 "Dobrá," přitakal Strakáček, který si strašně přál vidět, jak se osel mění v človíčka. Neználek mávl hůlkou a řekl: " Chci, ať se tenhle osel taky změní v človíčka!" Dřív než Neználek se Strakáčkem mrkli, objevil se před nimi místo osla človíček: stejné kraťoučké sáčko s uzounkými rukávky a stejná čepička s třapečkem na šošolce, jen s tím rozdílem, že sáčko nebylo zelené, ale křiklavě hnědé, a čepička nebyla tmavomodrá, ale světle modrá s bílými tečkami; zato kalhoty byly zrovna tak jedovatě zelenožluté. I tváří byl tenhle človíček podobný prvnímu: stejná maličká černá očka, dlouhá patka přes celé čelo, nadmíru velký horní ret a malinký pihatý nos. A zas: jediný rozdíl byl v tom, že ten první měl pihy jenom na nose, kdežto tenhle i na tvářích kolem. Nechápavě se rozhlédl, nakrčil svůj pihovatý nos, napůl kýchl, napůl frkl a zakroutil hlavou. Nepohlédl ani na Neználka, ani na Strakáčka, šel k plotu, přelezl ho a byl tentam. Když Strakáček spatřil tu zázračnou proměnu, oněmět rozpaky; ale sotva človíček zmizel za ohradou, zeptal se: "Je to on?"

 "Kdo?" nechápal Neználek. "No je to ten človíček, kterého jsi proměnil v osla?"

 "Čert ví!" řekl Neználek. "Já už dávno zapomněl, jak vlastně vadal. No dobrá, jeden z těch dvou to nejspíš byl. - Páni, co to tam ještě je?" vykřikl najednou. "No nazdar! Další osel!" vydechl Strakáček, když spatřil hlavu s dlouhýma ušima, která vykoukla z otevřených dveří stáje. "Tohle je mi nadělení!" vzdychl si Neználek. "Teď abych proměnil ještě jednoho."

 "Počkej!" řekl Strakáček. "Tohle snad ani není osel, ale kůň."

 "Co tě napadá! Kůň je přece o hodně větší."

 "Správně," souhlasil Strakáček. "Trošku jako by to byl kůň a trošku jako osel. Zkrátka: nejspíš to bude velký osel - a hotovo."

 "I co, mám se s ním tady trápit," prohlásil Neználek, "proměním ho taky - a bude po všem." Zatím vyšel osel ze stáje a namířil si to rovnou k nim. Neználek mu rychle mávl hůlkou před nosem: "Chci, ať se i tenhle osel změní v človíčka!" Jak to dořekl, zavřel oči, a když je zase otevřel, osel byl pryč a místo něho tu stál človíček. A zase byl docela stejný jako ti dva předtím, jen drobátko větší, se stejným dlouhým rtem, a pihy neměl jenom na nose a kolem, ale po celém obličeji; dokonce i ruce měl hustě pihovaté. Došel k ohrádce, podíval se upřeně na Neználka a přísně se zeptal: "Kde je Trucoun a Pegásek?"

 "Jaký Trucoun a Pegásek?" polekal se Neználek. "No osli. Copak jsi neviděl, že tady byli dva osli?"

 "Neviděl," zalhal v rozpacích Neználek."Co lžeš? Nechceš náhodou po kebuli?"

 "Jak po kebuli?" nechápal Neználek. "Takhle!" Človíček napřáhl přes ohrádku svou pihovatou pěst a dal Neználkovi takovou po hlavě, že se div nesvalil. "Tak ty takhle!" rozzuřil se Neználek. "Prát se chceš? Já ti . . ."

 "Cos to řekl?" zařval človíček. "Já ti to spočítám!" A už lezl přes ohradu. Neználek nečekal na žádné počítání a hnal se pryč. Strakáček za ním. Kosmickou rychlostí letěli kolem klecí a za nimi s hlasitým supěním a dupáním novopečený človíček. Kdo ví, jak by byla ta honička skončila, kdyby byl človíček nezakopl o kořen a nenatáhl se jak široký tak dlouhý zrovna uprostřed cesty. Když se zvedl, koukal, že Neználek a Strakáček jsou už daleko a že je nedohoní. "Já ti ukážu!" křičel za Neználkem. "Však my se ještě setkáme! Uvidíš ten tanec!" Pohrozil mu mohutnou pěstí, pak si strčil obě ruce do kapes svých uzoulinkých zelenožlutých kalhot a loudal se pryč. Neználek se Strakáčkem viděli, že nebezpečí pominulo, a vrátili se ke Knoflence. "Kde pořád chodíte?" zeptala se jich nahněvaně. "Už jsem vás chtěla jít hledat."

 "Ale hnal se za námi jeden takový bláznivý osel," řekl Neználek. "Jaký bláznivý osel?"

 "Já ti to pak povím."

 "Co je zase tohle za novoty! Pověz mi to hned!" A tak se musel Neználek přiznat, že to on proměnil Aršíka v osla, a vyprávět o všem, co se stalo toho dne, kdy přijeli do Slunečního města. "Tak vidíš, Neználku, jaký ty jsi!" řekla Knoflenka, když to všechno vyposlechla. "Copak jsi dostal kouzelnou hůlku na to, abys proměňoval človíčky v osly?"

 "Já nejsem tak špatný, Knoflenko. Nemysli si, já se pořád strašně trápil pro toho Aršíka - a pro Literku taky. Svědomí mi vůbec nedalo spát, čestné slovo. Nezlob se. Všecko dobře dopadlo a teď už je Aršík jistě dávno zpátky u Literky."

 "Ještě dobře, že jsme si v těch novinách přečetli, kde Aršíka hledat," skončila Knoflenka rozhovor. 

Kapitola 16 KTERAK SE NEZNÁLEK, KNOFLENKA A STRAKÁČEK SETKALI S PEGÁSKEM A CO Z TOHO BYLO

  Zbytek dne strávili naši cestovatelé v zoologické zahradě; bylo tam ještě spousta zvířat, která dosud neviděli. Teprve k večeru se vrátili do hotelu, navečeřeli se a šli spát. Tentokrát Neználka svědomí nehryzalo, a tak usnul, jako když ho do vody hodí. Ovšem určitě by byl tak brzo neusnul, kdyby byl věděl, že ani jeden z těch tří oslů, které proměnil v človíčky, nebyl Aršík. V novinách byla totiž chyba: místo aby napsali, že toho nalezeného osla odvedli do cirkusu, vytiskli, že ho dopravili do zoologické zahrady. A tak zůstal Aršík v cirkuse a místo tří oslů ze zoologické zahrady se objevili tři malíčkové. První se jmenoval Pegásek, druhý Trucoun a třetí Kaligula. Třebaže v zoologické zahradě považovali Kaligulu za docela obyčejného osla, ve skutečnosti to nebyl vůbec žádný osel, ale mezek. A jak je známo, mezek je tak ně mezi koněm a oslem: je drobátko menší než kůň a o kapánek větší než osel. Takže zatímco se z Trucouna a Pegáska stali normálně velcí malíčkové, Kaligula jako človíček byl dosti vysoký: měřil celých devět a půl nehtu. Nehet, to je taková míra v človíčkovské zemi. Na naši míru se jeden nehet rovná jednomu a čtvrt centimetru. Nu a znásobíte-li jeden a čtvrt centimetru devíti, snadno se dozvíte, jak byl ten Kaligula velký. Všichni tři - Pegásek, Trucoun i Kaligula - se tuze divili, jaká se to s nimi stala proměna. Bylo jim divné, že chodí z ničeho nic po dvou, a ne po čtyřech, a že se tak zčistajasna naučili mluvit. Ale ze všeho nejvíc se divili tomu, že mají na rukou místo kopyt prsty. Připadalo jim to převelice směšné. Stačilo, aby se některý z nich podíval na ruku nebo třeba jenom na prst, a už se začal smát, až se za břicho popadal. Ale ani Kaligula, ani Trucoun, ani Pegásek by byli nedovedli vysvětlit, co je jim na tom tak k smíchu. Zkrátka a dobře se z nich stali malíčci, kteří neradi moc přemýšleli a kteří prostě dělali, co je první napadlo. Ostatně se o tom sami přesvědčíte, ještě se s nimi setkáme. Když se Neználek, Knoflenka a Strakáček druhého dne probudili, uvažovali, kam by se tak měli ještě podívat a jestli se nemají znovu vydat do zoologické zahrady. Ale Knoflenka prohlásila, že nejlepší bude projít se jen tak po ulicích a prohlédnout si město, které vlastně dosud jaksepatří neviděli. Nasnídali se a vyšli z hotelu. Po širokém chodníku proudily už zástupy chodců. Svěží ranní větřík přinášel ze záhonů podél chodníků vůni květů, nad střechy domů se právě vyhouplo sluníčko a hřálo chodcům do zad, do ramen i do tváří, a všichni se proto tvářili náramně spokojeně a zvesela. Na okraji chodníku uviděli Neználek a jeho přátelé malíčka v bílé zástěře a v černých lesklých gumových holínkách. Jmenoval se Čupřík. Držel gumovou hadici a zaléval kytky. Z hadice stříkal prudký proud vody a malíček jím obratně mířil na záhony, aby na kolemjdoucí nestříkla ani kapička. Naši cestovatelé zůstali chvilku stát a se zalíbením se dívali, jak mu to jde. Vtom se v dálce objevil další malíček; měl kraťoučké zelené sáčko s uzounkýrni rukávky, zelenožluté kalhoty a modrou čepičku s oranžovým třapečkem. Neználek v něm okamžitě poznal osla, kterého včera proměnil v človíčka. Doopravdy, byl to Pegásek. Od rána se potloukal po městě, zevloval kolem a nevěděl, co kloudného dělat. Uviděl zahradníka, zastavil se a koukal. Najednou dostal hroznou chuti kropit hadicí. Zaškemral: "Hele, ty, nech mě chvilku podržet tu hadici, jo? Moc rád bych si taky zastříkal." Čupřík se přívětivě usmál, podal Pegáskovi konec hadice a řekl: "Ale s radostí, prosím." Pegásek měl radost, vzal kovový nástavec do obou rukou a namířil na květiny. "Pusťte proud trošku výš, aby voda padala na květy shora," poradil mu Čupřík. "Kdybyste stříkal přímo, mohlo by to květinám škodit." Pegásek poslušně namířil proudem trošku výš. "Teď je to správné,"' pochválil ho Čupřík. " Máte zřejmě k zalévání vlohy. Chvíli tu pracujte, já si zatím skočím na okamžik domů - jestli vás to ovšem nebude obtěžovat."

 "Ne, ne, kdepak. Nebude," odpověděl Pegásek. Čupřík odešel a Pegásek docela samostatně zaléval květiny. Tlakem vody se mu hadice cukala v rukou, jako by byla živá. Moc si na tom zakládal, že plní tak důležitý úkol. Vtom před sebou spatřil Neználka, Knoflenku a Strakáčka - a hned mu bleskla hlavou lumpárna: Co když je drobátko pokropím! Ani nedomyslil a ruce samy od sebe namířily proud vody na Neználka; postříkal ho od hlavy k patě. "Hej!" křikl Neználek. "Co to děláš?" Pegásek dělal, jako že neslyší, a uhnul proudem stranou, ale pak jakoby náhodou pokropil Neználka znovu. Neználek zlostí div nevyletěl z kůže a užuž chtěl běžet potrestat toho nezbedníka, Knoflenka ho však chytila za ruku a řekla: "Pojďme radši pryč! To by tak ještě scházelo, aby ses nám tu začal prát." Otočili se a chtěli odejít, vtom však Pegásek namířil proud - a rovnou Knoflence za krk. "Jej!" vykvikla Knoflenka, když jí ledová voda chrstla za límec a po zádech. "Tak ty budeš stříkat ještě na Knoflenku?" zakřičel rzlobený Neználek. "No počkej, já ti ukážu!" Běžel k Pegáskovi a chtěl mu vytrhnout hadici z ruky, ale Pegásek ji stočil stranou - a to už proud vody stříkal po chodníku a poléval chodce. Neználek se pokoušel hadici ukořistit, přiskočil k Pegáskovi ze strany, ten se však k němu otočil zády a snažil se ho odstrčit nohou. "Tak ty budeš ještě kopat!" zavrčel Neználek. Konečně uchvátil hadici a začal ji Pegáskovi rvát z ruky. Ale Pegásek se nedal. Proud se sykotem stříkal z nástavce sem a tam. Chodci se dali na útěk, aby se zachránili před ledovou sprchou, shlukli se opodál, a ne a ne pochopit, proč je tu hned po ránu zčistajasna polévají vodou. Někteří křičeli na oba malíčky, aby přestali vyvádět, Knoflenka křičela také, ale ti dva si toho vůbec nevšímali a rvali se o hadici dál. " Měla by se jim vzít," navrhl kdosi. "Správně!" ozvalo se z houfu. "Půjdeme na ně všichni společně, hadici jim vezmeme - a budou mít po stříkání." Okamžitě se našel velitel. Byl to malíček jménem Prudík. Měl světle hnědý sportovní oblek a klobouk se širokou střechou. "Tak, přátelé, a za mnou!" zvolal Prudík a vrhl se vpřed. Jak to Pegásek uviděl, namířil mu proud přímo do obličeje. Prudíkovi sletěl klobouk a kutálel se po ulici. "Stůj! Stůj!" vykřikl Prudík a hnal se za kloboukem. Vtom Neználek obratně využil příležitosti a vytrhl Pegáskovi hadici z rukou. Ale kampak na Pegáska! Popadl násadec a škubl tak silně, že ho urval. Neználek mu chtěl dát po hlavě hadicí, z které pořád ještě stříkala voda, ale vtom ho chytili za ruce človíčkové. Seběhli se k němu ze všech stran. Když Pegásek viděl, jak hloupě se situace obrátila, bez dlouhého rozmýšlení praštil nástavcem o zem a vzal do zaječích. Kolem Neználka se v mžiku shromáždil zástup človíčků. Zaplnili celý chodník, a dokonce i jízdní dráhu. Ulice se ucpala, automobilová doprava byla přerušena. Kde se vzal tu se vzal, přiběhl strážník a křičel: "Rozejděte se, prosím! Narušujete plynulost pouliční dopravy!"

 "Tuhleten po nás stříkal!" volal Prudík a ukazoval prstem na Neználka. "Nestříkal!" křičel Neználek. "Náhodou někdo postříkal mě."

 "Koukněte se na něj!" rozčiloval se Prudík. "Někdo ho postříkal! Chacha!" Na místo činu se ze všech stran sbíhali další a další človíčkové. Zástup byl čím dál větší, auta už zatarasila celou ulici až ke křižovatce. Ubohý strážník se chytal za hlavu. "Tak rozejděte se, prosím!" křičel. Ale nikdo se nechtěl rozejít. Ti, kteří viděli, co se stalo, neodcházeli proto, že chtěli všechno povědět těm, kteří to neviděli, a ti, kteří to neviděli, neodcházeli zas proto, že se mermomocí chtěli podívat na Neználka. Strážník pochopil, že pranic nepořídí, dokud bude na ulici Neználek, a rozhodl se ho proto odvést na strážnici. Vzal Neználka za ruku a vedl ho k automobilu v uličce za rohem. Knoflenka a Strakáček viděli, že strážník posadil Neználka do auta, běželi k němu a volali: "Vemte nás s sebou ! Nás taky!" Jenže auto se už rozjelo a uhánělo pryč. Ze všech sil běžela Knoflenka se Strakáčkem za automobilem, ale kdepak! Jak by ho také mohli dohonit! Vzdálenost mezi nimi se rychle zvětšovala. Naštěstí nebyla strážnice daleko. Auto zahnulo za roh a za chviličku zastavilo před nevelkým přízemním domem s kopulovitou, stříbrně natřenou střechou třpytící se v slunci. Knoflenka si stačila všimnout, jak strážník s Neználkem vystoupili z auta a vydali se k tomu domu. Neználek vešel v doprovodu strážníka do dveří a octl se ve světlé prostorné místnosti. Spatřil tam ještě jednoho strážníka; seděl na kulaté otáčecí židli před rozvodným pultem s všelijakými vypínači, přepínači, páčkami, mikrofony, telefony a amplióny. Nad pultem bylo ve čtyřech řadách umístěno dvaapadesát kulovitých televizních obrazovek, na kterých se jako v zrcadlových koulích odráželo dvaapadesát městských křižovatek s domy, s uhánějícími automobily, s chodci a se vším, co zrovna bylo na ulici. Uprostřed místnosti visela ještě jedna taková kulovitá obrazovka, ale o hodně větší. Oba strážníci - ten, který přivedl Neználka, i ten, co seděl u pultu - byli oblečeni docela jako ostatní človíčkové, ale aby bylo vidět, že to jsou sážníci, které musí každý poslouchat, měli na hlavách blýskavé mosazné přílby, jako nosívají hasiči. Ten u pultu byl maličký a kulatý a jmenoval se Fistulka, a ten, který přivedl Neználka, byl dlouhý a hubený a jmenoval se Hvizdulka. Strážník Fistulka uviděl, že strážník Hvizdulka přivedl Neználka, a spokojeně řekl:"A, náš zahradník už přišel! Copak jste si to, kamarádíčku, vzpomněl, stříkat nám po ulici vodu?"

 "Já jsem nestříkal," rozpačitě zabrumlal Neználek. "Jakpakže nestříkal?" podivil se strážník Fistulka. "Vždyť jsme to viděli. U nás na strážnici vidíme všecko. Pojďte laskavě blíž." Strážník Hvizdulka zlehounka postrčil Neználka do zad, aby šel blíž k obrazovkám. "Pod dohledem naší strážnice je přesně dvaapadesát křižovatek," začal Fistulka. "Stačí se podívat na těchhle dvaapadesát koulí, a hned vidíme, co se na které křižovatce děje. A když je náhodou na těch maličkých koulích špatně vidět podrobnosti, můžeme si zapojit tuhle velikou." Otočil vypínačem a zrcadlová koule uprostřed místnosti se okamžitě prozářila tajemným modravým světlem. Objevila se na ní křižovatka a automobily zatarasující jízdní dráhu. "Tak vidíte: úplné zastavení dopravy v prostoru roh Perníkové a Suchárkové ulice," vyčítavě řekl Fistulka a ukázal na obrazovku. Cvakl druhým vypínačem a na obrazovce se objevila další křižovatka. "A na rohu Cukrové a Karbanátkové taky," řekl Fistulka. "To si teď počkáme, než se to zas všechno rozmotá. A přitom má každé auto někam namířeno! Takováhle zdržení neblaze narušují normální život města." Vtom se strážník Hvizdulka podíval na jednu z malých kulovitých obrazovek a řekl: "A ve Východní ulici se ti lidé pořád ještě nerozešli."

 "Hned ji zapojím," řekl strážník Fistulka. Otočil dalším vypínačem a na velké kouli se objevil obraz Východní ulice - zrovna to místo, kde se Neználek s Pegáskem poprali o hadici. Neználek popošel k obrazovce a spatřil obrovský sběh lidí, který zatarasil ulici. Vpředu stál Prudík a vykládal, co se tu stalo. "Co je to v tom našem městě za lidi!" zamračil se Fistulka. "Ne a ne se rozejít. Budeš tam muset, Hvizdulko, ještě jednou zajet a požádat je, aby se už konečně rozešli. Ať si jdou povídat jinam - proč takovéhle zmatky na ulici? Zabraňuje to hladkému provozu městské dopravy."

 "Hned to udělám," přisvědčil Hvizdulka. Odvedl Neználka do sousední místnosti se stolem a několika židlemi uprostřed a řekl: "Chviličku tu na mne laskavě počkejte, hned budu zpátky." Zavřel dveře a odešel. Strážník Fistulka, který zatím bez ustání pozoroval všech dvaapadesát křižovatek, pohlédl po chvíli na velkou obrazovku a spatřil, že Hvizdulka už dorazil na místo činu a že se mu podařilo přemluvit človíčky, aby se rozešli. Zástup začal pomaloučku řídnout. Hvizdulka úspěšně splnil úkol, nasedl do auta a jel zpátky. "A co teď s tím zadrženým?" zeptal se, když se vrátil na strážnici. "Namouduši nevím," pokrčil rameny Fistulka. "Já taky ne" řekl Hvizdulka. "Dělám už strážníka kolik let, ale ještě se mi nestalo, aby někdo kropil kolemjdoucí vodou. Myslím, že bychom mu měli trošku domluvit a rychle ho pustit domů, aby se na nás nerozhněval."

 "Taky se hrozně bojím, že by se mohl urazit. Propusť ho, prosím tě, Hvizdulko. Řekni mu nějak zdvořile, že není hezké kropit lidi vodou, a požádej ho uctivě o prominutí, že jsme ho zdrželi. Řekni mu, že nám nic jiného nezbývalo, když se měl zástup co nejdřív rozejít, aby mohla být znovu obnovena doprava."

 "Dobrá, já to tedy zkusím," souhlasil Hvizdulka. "A abych nezapomněl: přiveď ho ještě sem, já ho taky požádám o prominutí, že jsem s ním hovořil trošku moc přísně." Takovýhle rozhovor dvou strážníků se leckomu může zdát divný a snad i nepravděpodobný. Všichni přece víme, že by se žádný strážník zadrženému rušiteli pořádku neomlouval - každý by si na něj určitě spíš vymyslil nějaký aspoň docela malý trest. Ovšem ve Slunečním městě bylo všechno jinačí. Kdysi dávno se stávalo i tady, právě tak jako v jiných městech, že někteří človíčkové byli nezvedení, prali se, házeli po sobě kamením a blátem, polévali se vodou, někteří dokonce brali cizí věci a vůbec si navzájem všelijak uižovali. Proti takovým rušitelům pořádku byly utvořeny sbory strážníků, kteří měli právo trestat pachatele. Když někdo zlobil, vyplazoval jazyk, porušoval pravidla pouliční dopravy, jezdil nesprávně autem, poléval někoho vodou, plival na zem nebo dráždil psy, byl strážník povinen pachatele pokárat a udělit mu domluvu v délce od pěti do padesáti minut. Čím větší byla vina, tím byla domluva delší. Za těžší provinění se ukládaly přísnější tresty, například: za ránu pěstí do prsou, do zad, do boku nebo za pohlavek se dávalo čtyřiadvacet hodin šatlavy; za ránu po tváři nebo do hlavy osmačtyřicet hodin šatlavy; za házení kamením nebo za úder holí bývaly tři dny. Když se následkem úderu objevila pořádná modřina, podlitina nebo škrábanec, dostal pachatel za trest už pět dní; a jestli tekla krev, napařili mu deset dnů šatlavy; když někdo někomu něco vzal, na to byl ten nejtěžší trest: patnáct dní. Někdo si třeba myslí, že patnáct dní šatlavy za takový ošklivý čin, jako je krádež, není zrovna moc těžký trest, ale pro malé človíčky, kterým ubíhá čas mnohem pomaleji než nám, to bylo ažaž. A rozhodně je to dost dlouhá doba na to, aby každý pocítil lítost, jak ošklivou věc to udělal. Jenže, po pravdě řečeno, takovýhle boj s rušiteli pořádku nepřinášel znatelnější výsledky, dokud človíčkové sami nedostali rozum. Časem však všichni natolik zmoudřeli, že už se nikdy nikdo s nikým nepral, nikdo nikoho už nebil a neubližoval mu, nikdo nikomu nic nebral; všichni pochopili, že k druhému se musí každý chovat tak, jak chce od ostatních, aby se chovali k němu. Rušitelů pořádku neustále ubývalo a strážníci začali pomaloučku zapomínat, že kdysi používali všelijakých krutých trestů, jako třeba šatlavy. Slovo šatlava bylo dočista zapomenuto a dnes už nikdo ani nevěděl, co vlastně znamená. Jediné tresty, které se z těch dávných dob zachovaly, byly domluvy, to jest ústní důtky, které strážníci udělovali narušovatelům pravidel a předpisů pouličního ruchu, především motoristům. Krátce a dobře: strážníkům zůstala jen povinnost řídit automobilovou dopravu, převádět přes ulici malíčky a milenky, kteří se báli přejít jízdní dráhu, a ukazovat cestu, jak a kudy kam. S tím byli strážníci docela spokojeni, protože měli o hodně míň práce než s výchovou človíčků. A to jim přišlo náramně vhod, neboť řízení městské dopravy bylo v důsledku obrovského růstu automobilového ruchu den ze dne složitější. 

Kapitola 17 SETKÁNÍ S KRYCHLIČKOU

  Zatímco strážník Hvizdulka hovořil se strážníkem Fistulkou, seděl Neználek v prázdné místnosti. Hrozně se polekal, když se tu octl. První, co ho napadlo, bylo - pryč! Zkusil otevřít dveře: zamčeno. Zkusil otevřít okno: nešlo ani to. Rozhodl se rozbít sklo: bušil do něho pěstmi, ale sklo bylo tak silné a pevné, že se nerozbilo. Neználka to unavilo a sedl si na okno. Viděl jenom kousek dvora a rovnou šedivou zeď sousedního domu. Hleděl na tu stěnu, hleděl na ni a bylo mu smutno. Ještě nikdy v životě neseděl nikde zavřený. Vždycky si mohl dělat, co se mu zlíbilo, jít, kam chtěl, kolem sebe měl vždycky kamarády, s kterými si mohl popovídat, zasmát se a zažertovat, ale teď byl dočista sám. Hrozně moc se mu zachtělo plakat; po tvářích se mu začaly koulet slzy. Ale zrovna v té chvíli uviděl, že se na dvoře objevila Knoflenka se Strakáčkem. V rozpacích se rozhlíželi kolem, pak spatřili v okně Neználka a něco na něj volali. Neználek napínal sluch, ale nerozuměl jim ani slovo - sklo bylo příliš silné a nepropouštělo zvuk. Knoflenka mávala na Neználka rukama, dělala prsty nějaká znamení, ale Neználek na to jen vrtěl hlavou. Chtěl naznačit, že praničemu nerozumí. Tu Knoflenka zdvihla nějaký klacík, který se tam válel na zemi, a začala jím mávat. Čím to mává ? nechápavě se zeptal sám sebe Neználek. Hloupá! Zvedne nějakou hůlku a mává s ní! Ale pak se najednou pleskl dlaní do čela a vykřikl: "Jsem já to osel! Zapomenu, že mám kouzelnou hůlku!" Rychle sáhl za košili, už aby ji vytáhl, ale vtom se otevřely dveře a vešel strážník Hvizdulka. Napřáhl k Neználkovi ruku a chtěl něco říci, Neználek však polekaně uskočil, vytasil kouzelnou hůu, zamával jí a křikl: "Chci, ať se strážnice zřítí a já se dostanu živ a zdráv na svobodu!" Kolem to zapraskalo, zadunělo, zarachotilo. Stěny místnosti se v mžiku zhroutily, strop se propadl, zdvihly se sloupy prachu. Na Neználka se shora cosi sesypalo. Strážníka ťukla cihla do přílby, až mu zazvonilo v uších a upadl. Neználek se dlouho nerozmýšlel a vyběhl na dvůr. Knoflenka a Strakáček ho popadli za ruce a úprkem ho táhli k vrátkům. Strážník Hvizdulka se namáhavě vyhrabal zpod trosek, přílba mu sletěla s hlavy, ale ani si toho nevšiml a hnal se za uprchlíky. Běžel a hlasitě supěl. Naražená hlava ho bolela a točila se mu. Neběžel proto rovně, ale cik cak. Když ucítil, že ho hlava bolí čím dál víc a začíná mu v ni taky hučet, mávl za Neználkem rukou a přestal ho pronásledovat. Neználek, Knoflenka a Strakáček běželi chvíli po ulici a ani se neohlédli. Brzo si však všimli, že je nikdo nepronásleduje, a tak šli dál už beze spěchu. A Knoflenka se hned pustila do Neználka. "Ty jsi mi pěkný cestovatel!" říkala vyčítavě. "Proč jsme sem přijeli, řekni? Prát se a stříkat lidi vodou? Jde si prohlédnout město, a popere se o gumovou hadici!"

 "Nezlob se, Knoflenko," odpověděl jí Neználek, "já už to neudělám. Odteďka si budeme prohlížet město jako opravdovští cestovatelé." Kráčeli po ulici a prohlíželi si výkladní skříně. Na rohu spatřili stánek s limonádou, zrovna takový, jaký už viděli v zoologické zahradě. Sotva Strakáček zahlédl pultík s kohoutky a tlačítky, prohlásil: "Po takovém běhu by neškodilo trošku limonády." Došli ke stánku, mačkali knoflíky a pili sodovou vodu s všelijakými šťávami. Strakáček vypil šest nebo sedm skleniček, ale že prý ještě nepůjde, i když už víc vypít nemohl. Neználek si všiml, že nedaleko stánku stojí lavička, a řekl: "Pojďte, chviličku si sedneme a odpočineme si, a když bude mít někdo žízeň, tak si klidně doběhne." Posadili se. Před nimi na protější straně ulice stál čtyřpatrový dům. Pod střechou domu byl přes celou stěnu obraz Červené Karkulky a šedého vlka, jak se potkali v lese. Knoflenka okamžitě spustila pohádku o Červené Karkulce. Bylo to velice pěkné: mohli poslouchat a přitom se dívat na obrázek. Ale Neználek ani Strakáček stejně neposlouchali moc pozorně a co chvíli odbíhali ke stánku na limonádu. Knoflenku to samozřejmě zlobilo, protože když člověk vypravuje pohádku a pořád ho někdo přerušuje, to je snad ze všeho nejhorší. Konečně byla pohádka u konce, třebas trvala se všemi přestávkami celou půlhodinu. Neználek vyskočil a znovu se chtěl běžet napít, ale najednou se zapotácel a začal se chytat rukama Knoflenky a Strakáčka. "Co je ti?" polekala se Knoflenka. "Točí se mi hlava!" zasténal Neználek a div neupadl. Knoflenka se Strakáčkem ho vzali v podpaží a posadili ho zpátky na lavičku. "To ses určitě opil tou limonádou," řekl Strakáček. "Jak ti je?" strachovala se Knoflenka. "Teď už trošku líp, ale v první chvíli se mi dokonce zdálo, že se ten dům točí."

 "Který dům?"

 "Ten naproti." Knoflenka i Strakáček se podívali na dům - a v té chvíli se také chytili, aby neupadli. Zdálo se jim, že dům, který k nim stál nejprve průčelím, otočil se k nim teď bokem. Obraz už viděli docela šikmo a jen stěží se na něm dala poznat Karkulka a šedý vlk. Strakáček zatřepal překvapením hlavou a padl na lavičku vedle Neználka. Vtom k nim přišel malíček, obyvatel Slunečního města, a zeptal se: "Copak se tu děje?"

 "Motá se nám hlava. A nějak se nám zdá, že se tamhleten dům točí," odpověděla Knoflenka. "Vy jste tu zřejmě cizinci, že?" zeptal se malíček a přisedl k nim na lavičku. "Ano, jsme," přiznala Knoflenka. "Jak jste to poznal?"

 "To není tak těžké. Lidé z města totiž vědí, že se ten dům točí doopravdy."

 "Točí? Jak to?" vykřikli současně Neználek se Strakáčkem. "Docela obyčejně. Pravda, netočí se tak rychle, aby to bylo vidět na první pohled, ale když se podíváte bedlivěji, všimnete si toho." Cestovatelé se trochu vzpamatovali, znovu se podívali na ten divný dům a zpozorovali, že se k nim už natočil svou zadní stěnou. Obraz s Červenou Karkulkou zmizel docela. "To je úžasné!" vykřikl Strakáček. "Vlastně - co to řík. Jaképak divy. Docela obyčejný točivý dům."

 "Ne točivý, prosím, ale otočný," poopravil ho malíček. "Ale já stejně pořád nedovedu pochopit, jak se vlastně točí," řekl Neználek. "To vám mohu lehce vysvětlit, protože jsem stavitel a vím, jak se to dělá," prohlásil malíček. "Povídejte, prosím, to je velice zajímavé," požádala ho Knoflenka. "Viděli jste někdy, jak se stěhují velké několikapatrové domy?" začal svůj výklad stavitel. A když se dověděl, že to naši tři cestovatelé ještě nikdy neviděli, pokračoval: "Pod základy domu se podloží koleje a dům se pak na kolech převeze na jiné místo. A postavit otočný dům je ještě lehčí: kruhovité koleje se pod něj podkládají už hned při stavbě. K otáčení pak stačí docela nevelký elektromotor, mnohem slabší, než jakého je potřeba na stěhování domu."

 "To je jasné," řekl Neználek. "Ale proč se má vlastně takový dům točit? Copak je to špatné, když stojí pevně na místě?"

 "Samozřejmě není," souhlasil stavitel. "Ale otočný dům má všelijaké přednosti. Jistě je vám známo, že okna obyčejných domů mohou být obrácena na kteroukoli světovou stranu: na sever, na jih, na východ nebo na západ. Do oken obrácených na jih svítí slunce celý den. Zato do místností, které mají okna na sever, nenahlédne ani jedinkrát. A v takových místnostech je pak smutné bydlení - každý chce přece užít sluníčka. V otočných domech je tento nedostatek zcela odstraněn. Dům, který stojí - vlastně krouží před vámi, se otočí kolem dokola za hodinu. A tak do všech oken, ať vedou na kteroukoli stranu, nahlédne hodinu co hodinu slunce. Proto jsou v každém otočném domě všechny byty světlé a veselé."

 "Tak se mi zdá, že už tomu začínám trošku rozumět," řekl Neználek. "Jenom by mě náramně zajímalo, kdo to vlastně vymyslel, stavět tyhle otočné domy?"

 "První projekt otočného domu vytvořil architekt Vrtišpunt. To bylo před několika lety. Od té doby si jeho myšlenku osvojilo mnoho stavitelů a dnes už máme těchto domů celou řadu. Existují domy, které se otočí ne za hodinu, ale za dvě, za tři nebo i za čtyři hodiny. Přejete-li si, mohu s vámi podniknout malou procházku a seznámit vás s architekturou města."

 "To bude neobyčejně zajímavé!" zvolala Knoflenka. "Ale nebude vám to zatěžko?"

 "Jaképak zatěžko?" řekl Strakáček. "Nejde přece štípat dříví!"

 "Jdi ty, Strakáčku! Kdybys radši mlčel, když neumíš být zdvořilý!" napomenula ho Knoflenka. "Ale vždyť on má pravdu," odpověděl dobrácky malíček. "To opravdu není tak těžké jako štípat dříví - a kromě toho mi bude velkým potěšením seznámit se s takovými zvídavými cestovateli. Jmenuji se Krychlička, architekt Krychlička."

 "A já jsem Neználek. A tohle je Knoflenka," řekl Neználek. "No vida, a známe se!" vpadl Krychlička a tiskl ruce svým novým známým. "Velmi mě těší. A teď vás prosím, abyste šli laskavě se mnou." Krychlička vykročil, Neználek, Knoflenka a Strakáček pospíchali za ním. Nejdřív ukázal Krychlička našim cestovatelům dům v podobě obrovských schodů a sdělil jim, že se těmto domům říká stupňovité. Tenhle stupňovitý dům neměl sice pohyblivé schodiště, ale pohyblivé koberce na způsob dopravních pásů, po nichž obyvatelé vsedě vyjížděli nahoru nebo sjížděli dolů. Potom si prohlédli ulici zastavěnou kulatými otočnými domy věžovitého typu se spirálovitými koberečkovými skluzavkami. V další ulici jim ukázal dva velmi krásné domy. První tvořila vlastně hromada zděných polokoulí; z každé polokoule vedla polokruhová okna a dveře a zřejmě i místnosti v tomhle domě byly polokruhové. Druhý dům měl podobu mnoha soudků naskládaných na sebe; každý sud byl vysoký přes dvě patra a v obou patrech měl proražena okna. Oba tyto domy tu postavili, jak jim Krychlička sdělil, pro ty, kdo rádi bydlí v kulatých pokojích. Cestovatelé zahnuli za roh a octli se v Hudební ulici. Tady měly všechny domy tvar nejrozmanitějších hudebních nástrojů: jeden byl jako xylofon, druhý jako klavír, třetí jako harfa, čtvrtý jako tahací harmonika a pátý jako buben. Jenom jeden rohový dům byl kdoví proč vystavěn v podobě hliněného džbánku. V další ulici uviděli dům docela neobvyklého typu. Nestál na zemi, ale visel ve vzduchu pod ohromm balónem. "Prosím vás, copak se někomu chce bydlet i v tomhle létajícím domě?" podivila se Knoflenka. "O ten se zájemci zrovna perou! " řekl Krychlička. "Je jich tolik, že jsme se rozhodli postavit takových domů ještě víc. Obyvatelům se líbí překonávat každý den všemožné překážky a nebezpečenství: šplhat po provazových žebřících, skákat dolů padákem nebo sjíždět po laně."

 "A teď mějte chvilenku strpení, seznámím vás se starobylou architekturou," řekl Krychlička. "Za okamžik budeme v takzvané stavitelské rezervaci." Cestovatelé prošli ulici a octli se ve čtvrti domů se sloupovím. Byly tu sloupy rovné i křivé, točené i kroucené, spirálovité i nakloněné, zploštělé, baňaté i šišaté, a dokonce i takové, že se ani popsat nedaly. Římsy domů byly také všelijaké: rovné, šikmé, křivé, lomené i zubaté. Některé domy neměly sloupy dole, jak se sluší a patří, ale nahoře na střechách; jiné měly sloupy sice dole, ale teprve na nich stály domy; u dalších byly sloupy zavěšené na římsách a klimbaly se chodcům nad hlavami. Byl tam dům s římsou dole a se sloupy vzhůru nohama, a ještě k tomu šikmo. Byl tam i dům, který měl sloupy rovné, ale sám stál nakřivo, zrovna jako by se chystal spadnout lidem na hlavu. A ještě tam byl dům, u kterého se sloupy nakláněly na jednu stranu a dům na druhou, takže se zdálo, že se každou chvilku zřítí a rozsype na kousky. "Na tyhle křivé domy se radši ani nedívejte," řekl Krychlička. "To u nás kdysi byla taková móda: stavět domy, které by nebyly ničemu podobné. A tehdy nadělali takových nesmyslů - hanba se na to dívat. Například tenhle dům: jako by ho nějaká nadpozemská síla rozplácla a naklonila na bok. Všecko je v něm šikmé: okna, dveře, stěny i stropy. Jen to zkuste, bydlet nějaký ten týden v takovémhle domě! Uvidíte, jak rychle se z vás stane úplně jiný člověk. Budete zlí a zamračení a podráždění a pořád se vám bude zdát, že se stane něco zlého a špatného. A to všecko jenom proto, že ty šikmé stěny jako by na vás padaly a že se za nic na světě nedokážete zbavit pocitu nějaké neodvratné katastrofy. Dneska už v těchhle šišatých domech naštěstí nikdo nebydlí. Jednou je už chtěli docela zbourat, ale potom se rozhodlo, že se nechají stát pro výstrahu a poučení nám i budoucím, aby už nikdy nikomu nevlezlo do hlavy stavět podobné ohavnosti."

 "A pomohlo to?" zeptal se Neználek. "Pomohlo," řekl Krychlička. "Ale ne nadlouho. Někteří stavitelé se nedokázali hned tak zbavit starých zvyků. A tak se tu a tam některý z nich utrhne a postaví dům, že před ním jenom krčíš rameny. Avšak v poslední době přišel slavný stavitel Melounek na pozoruhodný způsob stavby velice krásných budov bez všech těchhle hokusů-pokusů. Vymyslel k tomu celou řadu nových stavebních hmot. Například vylehčenou pěnovou gumu, z které se dají stavět skládací přenosné domy; vodotěsný kartón, který odolává chladnu i horku, dešti i větru; syntetický plastilín na štukové ozdoby; a stavební pěnoplast, který ve vodě nehoří a v ohni se nerozmáčí, vlastně - co to říkám: v ohni nehoří a ve vodě se nerozmáčí; anebo dokonale odolný plastohrach, vyráběný z lisovaných hrachových lusků - ten téměř nic neváží, a přitom je tvrdý jako ocel. Teď vás seznámím s domy stavitele Melounka z pěnoplastu a plastohrachu. Je to tady docela blizoučko, ve Stavební ulici." Krychlička znovu vykročil první. Nutno říci, že ve Slunečním městě stály tlačítkové stánky s limonádou na všech rozích. Neználek a Strakáček považovali za svou povinnost u každého zarazit a vypít po skleničce vody. Rozptylovalo je to a aspoň se tak nenudili při tom seznamování se stavitelskými pamětihodnostmi města. Znenadání se Krychlička zastavil, podíval se na náramkové hodinky, pleskl se do čela a vykřikl: "Propáníčka! Dočista mi to vypadlo z hlavy! Vždyť já musím na zasedání stavebního výboru. Bude se tam řešit otázka stavby otočných domů. Nechcete jet se mnou ? A potom vám dokončím svůj výklad o architektuře a prohlédneme si Melounkovy domy."

 "Jsem pro," odpověděl Neználek. "V životě jsem nebyl na zasedání stavebního výboru."

 "Já také pojedu mileráda," přijala pozvání Knoflenka. "A já taky," připojil se trakáček. "Ovšem nebude-li vám to zatěžko," dodal. "Naprosto ne," odvětil s úsměvem Krychlička. "Nejdu přece štípat dřiví."

Kapitola 18 VE STAVEBNÍM VÝBORU

  Neználek si už dávno všiml, že ve Slunečním městě stojí skoro na každém nároží nevelký dřevěný sloupek natřený zřetelnými černobílými pruhy, takže je bylo vidět už hezky z dálky. Krychlička došel se svými novými přáteli k jednomu takovému sloupku, zastavil se a stiskl nahoře tlačítko. "Na co je ten knoflík?" zeptal se Neználek. "Přivolávač autotaxi," vysvětlil mu Krychlička. "Potřebujete taxík, zajdete k sloupku, zmáčknete tlačítko - a za okamžik ho tu máte." Opravdu: neuběhla ani minuta a na konci ulice se objevilo auto. Bylo zrovna tak černobíle pruhované jako sloupek. Automobil se rychle blížil, pak zastavil u chodníku a otevřela se dvířka. "A kde je řidič?" zeptal se nechápavě Neználek, když viděl, že je místo za volantem prázdné. "K čemu řidič?" odpověděl Krychlička. "To je přece samočinné tlačítkové auto. Místo řidiče tu jsou, jak vidíte, tlačítka s názvy ulic a zastávek. Stisknete patřičné tlačítko a auto vás doveze, kam potřebujete." Nasedli a Krychlička řekl: "Vidíte, zmáčknu knoflík s nápisem STAVITELSKÁ ULICE, a . . ." Zmáčkl jedno z tlačítek na rozvodné desce - a auto se rozjelo. "Počkejte, co to děláte!" vykřikl Strakáček a chytil Krychličku za ruku. "Co když někoho přejedete?"

 "Vyloučeno! V autě je totiž ultrazvukový radar, který žádnou srážku nebo přejetí nepřipustí," vysvětlil mu Krychlička. "Vidíte ty dvě velké trubky vpředu? Jedna z nich nepřetržitě vysílá ultrazvukové signály. Jakmile se před autem objeví nějaká překážka, začnou se od ní ty signály odrážet - a rovnou zpátky do té druhé trubky. Tam se ultrazvuk přemění v elektřinu a ta zapne buď brzdu, nebo řízení. Když je překážka malá, auto ji objede, protože se zapojí řízení; když je velká, auto se zastaví, protože se zapne brzda. Stejné trubky má automobil i vzadu a po stranách, a tak jdou ultrazvukové signály na všechny strany . . ."

 "A co to vlastně je, ty ultrazvukové signály?" zeptal se Neználek. "To jsou - jak bych vám to řekl - tak vysoké zvuky, že už je ani neslyšíme; ale síly mají stejně dost." Vtom přijelo auto na křižovatku a zastavilo před světelným semaforem. "V autě je také optické zařízení, které při červené zapne brzdu," řekl Krychlička. Vůz stál skutečně na křižovatce tak dlouho, dokud se nerozsvítila zelená. "No a co - jaképak divy!" řekl Strakáček. "Divné je jedině to, jak auto ví, kam má jet."

 "Auto samozřejmě neví nic," odpověděl Krychlička, "ale přesto vás doveze, kam je libo, ovšem když zmáčknete tlačítko. Ve stroji je totiž takzvaná elektronková paměť. Paměť se tomu jen tak říká, protože auto jako by si doopravdy pamatovalo všechny trati, po kterých už jednou jelo. Každý nový automobil s tímhle zařízením jezdí nejdřív s řidičem - prostě jakýsi řidičský kurs. Na začátku učební jízdy zmáčkne řidič tlačítko s názvem nějaké ulice a pak tam s autem jede. Potom zmáčkne tlačítko s názvem další ulice a jede zase tam. Volant auta je spojen s elektronkovou pamětí, a když pak to tlačítko stisknete podruhé, elektronkové zařízení řídí už automobil spolehlivě správnou cestou samo a bez řidiče."

 "No jestli je to tak, jak říkáte, pak na tom není vůbec nic divného," řekl Strakáček. "Jo kdyby tam tak žádné takové zařízeni nebylo a auto nás dovezlo, kam chceme, jen tak samo od sebe - pak by se bylo čemu divit."

 "Hm, to je zajímavé, a jak vlastně vypadá ta elektronková paměť?" zeptal se Neználek. "To jsou nějaké elektrické žárovčičky či co?"

 "Kdepak žárovčičky! Polovodiče," řekl Krychlička. "Jenže podrobněji vám to vysvětlit nemohu, sám tomu nerozumím."

 "A proč je tedy v autě volant, když jezdí samo?" zeptal se Neználek. "To kdybyste náhodou potřebovali jet někam hodně daleko. Za město už totiž tlačítkové taxi samo nevozí, na takové cesty by musela být elektronková paměť příliš složitá. V tom případě si můžete sednout za volant a řídit; jakmile vezmete volant do ruky, elektronková paměť se samočinně vypne a auto začne fungovat jako obyčejný vůz." Za chviličku zahnul taxík za roa zastavil před krásnou třípatrovou budovou. Na tomhle domě bylo dočista všecko různé: každá stěna jiná, každý balkón jiný, každý sloup jiný, každé dveře jiné. A okna taky: kulatá, polokruhová, trojúhelníková i hranatá, obdélníková i čtvercová, kosočtvercová i oválná. Stačilo obejít dům kolem dokola, a hned člověk věděl, jaká se dají dělat okna, dveře, balkóny, sloupy a ostatní stavitelské ozdoby. Na střeše domu se tyčila spousta věžiček a cihlových altánků se špicemi i bez nich. Byly na sebe přilepeny jako výhonky kolem starého pně. Jako by na té střeše stálo celé věžové městečko. Když někdo stavěl nový dům a chtěl ho nahoře ozdobit věži, jednoduše přišel a vybral si tady vzor, který se mu nejvíc zamlouval. Prostranné asfaltové náměstí před budovou bylo plné aut a motocyklů různých značek a vedle vchodu ležela obrovská hromada kol. "Všichni jsou už zřejmě tu, jdeme asi trošku pozdě, ale to nic," řekl Krychlička. Cestovatelé vystoupili z auta a pod vedením Krychličky se vydali k domu. Vystoupili po širokém schodišti, vešli do dveří a octli se ve velikém světlém sále plném človíčků. Seděli na židlích jako v divadle. Vpředu za stolem trůnil předseda, vlevo od něho byl řečnický pult, za kterým stál malíček v černém obleku a právě mluvil. Na pultíku se před ním vršila celá hromada plánů svinutých do roliček; rozvinoval je a ukazoval posluchačům. Neustále zapomínal, o čem chtěl hovořit, a co chvíli nahlížel do sešitku, kde měl všechno napsáno. Ale protože špatně viděl, musel si pořád nasazovat brýle, pokaždé je však někam založil a dlouho se pak hrabal v kapsách a ne a ne je najít. "To je Vrtišpunt, " sdělil svým přátelům šeptem Krychlička. "Už začal, ale to nevadí. Když budeme pozorně poslouchat, všecko pochopíme." Krychlička našel tři volná místa v jedné z posledních řad, usadil tam Neználka, Strakáčka a Knoflenku a sám si sedl na volné místo ve druhé řadě. Neználek s Knoflenkou usilovně poslouchali, ale nerozuměli ničemu - Vrtišpunt mluvil hrozně učeně. Strakáček se taky snažil, aby aspoň něco pochopil, a tak silně si namáhal mozek, že mu za chvilku klesla hlava ke straně a usnul. Knoflenka do něho šťouchla, Strakáček se probudil, za chvilenku mu však hlava klesla na druhou stranu a usnul znova. Neználek kulil oči ze všech sil, ale cítil, že ho spánek taky zmůže. Naštěstí Vrtišpunt brzo skončil a předseda řekl: "A nyní v diskusi posoudíme, je-li možno stavět otočné domy, nebo ne." Vzápětí přišel ke stolku malíček v modrých šatech s bílými proužky a s modrou, bíle proužkovanou kravatou a prohlásil: "Vrtišpuntova přednáška byla velíce zajímavá. Otočné domy, jak ukázala zkušenost, se stavět dají, o tom nemůže být sporu. Ale mají se stavět? To je otázka. Největší potíž je v tom, že se človíčkům, kteří v těchhle domech bydlí, porušují normální představy o okolním světě. Vím, o čem hovořím, protože sám také bydlím v otočném domě. Jen si představte, co se děje: za den nahlédne slunce do mého bytu desetkrát až dvanáctkrát a stejně tolikrát zas mizí. Kdykoli přijde, mám dojem, že je ráno, a kdykoli zmizí, hned se mi zdá, že přišel večer a že bych měl jít spát. K polednímu už nevím, jestli je dneska, nebo už včera, anebo snad zítra, a k večeru bych se hádal, že neuběhl jeden den, ale přinejmenším dvanáct. Už si skoro myslím, že den nemá čtyřiadvacet hodin jako dřív, ale jenom hodinu. A tak pořád pospíchám, a stejně nic nestačím. A připadá mi, že se už slunce nepohybuje po obloze pěkně pomaloučku, ale že lítá jako moucha." Všichni se rozesmáli. Za řečnický stolek přišla malenka v bílých šatečkách a řekla: "To ještě není tak zlé, protože bydlíte v domě, který se otáčí zprava nalevo. Když se díváte z okna, tak se vám zdá, že slunce jde po obloze zleva napravo, prostě od východu na západ, tedy jak se sluší a patří. Ale já mám kamarádku a té se zdá, že slunce běhá dočista obráceně. Jejich dům se totiž neotáčí jako váš, ale zrovna na opačnou stranu. A ona, tedy jako ta moje kamarádka, už teď vůbec neví, co je dřív: jestli ráno, nebo večer, nedovede si už pořádně představit, kde je západ a kde východ, všecko se jí popletlo v hlavě a v poední době už ani nerozezná pravou ruku od levé." Posluchači se znovu rozesmáli, ale vtom ke stolku přistoupil ještě jeden stavitel. Byl maličký, hubeňoučký, hlavu měl jako okurku a mluvil rychle, jako by sypal hrách. Místo l vyslovoval u a místo r taky. "To jsou všecko hvouposti. Svunce pfece není moucha, tak jaképak vítání. Věda stanoviva, že svunce sloji na místě a země že se točí. Všichni se točíme spovečně s ní, a pvoto se nám zdá, jako by svunce běhavo po nebi. A jestvi se nám to jenom zdá, není potom doceva jedno, jak vvastně běhá? Jestvi vychve, nebo pomavu, zveva dopvava, nebo zpvava doveva, ze západu na východ, nebo z východu na západ?" Tu k stolku přiskočil další řečník a vykřikl: "Jak to, že je to všecko jedno? Každému se má zdát to, co je, a ne to, co vůbec není! To by tak scházelo, abychom přestali vědět, kde je pravá ruka a kde levá! A co až začnou chodit všichni pozpátku?"

 "I co, to hned tak nebude!" zvolal kdosi. Pustili se do hádky. Neználek byl náramně zvědav, na čem se asi stavitelé dohodnou, a dřímota jako by z něho spadla. Zato Strakáček usnul tak tvrdě, že ho Knoflenka nemohla za nic na světě probudit. A tak se rozhodla nechat ho na pokoji. Zpočátku šlo všechno jaksepatří, ale po chvíli začal Strakáček padat ze židle a Knoflenka ho musela pevně držet za límec, aby se nesvalil na podlahu. A pak to bylo ještě horší: Strakáček chrápal, jako když pilou řeže, a ať do něho Neználek strkal sebevíc, ne a ne přestat. Dopadlo to tak, že ho Neználek s Knoflenkou popadli v podpaží a táhli k východu. Strakáček taktak pletl nohama a hlava se mu klimbala ze strany na stranu jako paňácovi na drátku. "Podívejme, jak ho to zmohlo!" řekl Neználek. "To nic, za chviličku budeme na ulici. Třeba se na vzduchu vzpamatuje."